Moje zhodnocení:Stop šikaně živnostníků - Piráti vyrážejí do boje proti OSA
Vážený pane,
Našla jsem odkaz na váš článek a musím vám k tomu napsat následující: Mám malé kadeřnické studio. Momentálně řeším spor s Intergramem. Psala jsem jim dopis, že s nimi žádnou smlouvu uzavírat nehodlám, neboť poslouchám rádio Tunguska, které hraje hudbu nezávislých umělců, které Intergram rozhodně nezastupuje. Rádio poslouchám přes iPod připojený k minivěži. Bohužel to vypadá na to, že si opět ohnuli zákon, jak potřebovali. V příloze vám posílám kopii dopisu, kde se odkazují na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
V citovaném judikátu šlo o to, že provozovatel hotelu Pošta dal hostům na hotelových pokojích ve svém hotelu k dispozici televize se signálem pro televizní vysílání a odmítl platit poplatky Intergramu.
Bránil se zejména tím, že za jeho provozování vysílání díla již zaplatili vysílací stanice. To je zcela nepřípadná obrana, neboť autorský zákon rozlišuje mezi vysíláním díla, které je jeho prvotním užitím, a mezi provozováním vysílání, tedy lidově, když necháte hrát autorská díla v rádiovém nebo televizním vysílání, které je sekundárním užitím. Za obě užití je třeba platit poplatky, neboť provozovatel hotelu neeviduje, co si veřejnost na hotelovém pokoji pouští, provozovatel hotelu tudíž sděluje vysílaná díla veřejnosti, která si je může kdykoliv sama pustit.
Šlo o skutkově zcela odlišný případ, než když provozovatel přehrává vysílání hudby se souhlasem autora, ale kolektivní správce požaduje poplatek i za autory, jejichž hudba přehrávána není, ani být přehrávána nemůže, neboť přehrávaná stanice je prostě nehraje. Svá tvrzení opírá Intergram o tučně zvýrazněnou pasáž rozsudku, která je ale vytržena z kontextu. Podle této pasáže je třeba platit všem autorům kolektivně za komerční nabídku televizního vysílání na pokojích.
Při plně kontrolovaném přehrávání svobodné hudby z rádia jako je např. rádio Tunguska provozovatelem ve společných prostorech provozovny však vůbec nedochází ke komerční nabídce všech autorů, ale pouze těch autorů, jejichž hudba je vysílána a jejichž souhlas si provozovatel opatřil, což je v souladu s autorským zákonem.
Číslo jednací: 3 Co 54/2004 -52
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Dagmar Javůrkové a soudců JUDr. Yvony Svobodové a Mgr. Jiřího Čurdy v právní věci žalobce INTERGRAM, ............................... se sídlem ....................., zastoupeného JUDr. Marií Beránkovou, advokátkou se sídlem Sokolská 43, Praha 2, proti žalovanému R.F............., podnikateli, ............................, o 3.584,- Kč, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2004 č.j. 34 C 102/2003-3
t a k t o :
Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje v tom správném znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 3.584,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a na náhradě nákladů řízení 5.250,- Kč rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokátky JUDr. Marie Beránkové.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokátky JUDr. Marie Beránkové.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně tak, že žalovaného uznal povinným „zaplatit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 3.584,- Kč vzniklé tím, že v období od 1.1.2003 do 14.11.2003 v prostorách provozovny Hotel Pošta žalovaný neoprávněně nakládal s uměleckými výkony, zvukovými a zvukově obrazovými záznamy (neoprávněně vykonával právo užít umělecké výkony a zvukové a zvukově obrazové záznamy jejich sdělováním veřejnosti bez získané licence); uvedenou peněžitou částku je povinen poukázat žalobci na účet č. 167965824/0300, variabilní symbol 10408533, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.“. Dále žalovaného uznal povinným „v téže lhůtě nahradit žalobci procesní náklady celkovou částkou 5.250,- Kč, a to k rukám jeho právní zástupkyně pod adresou Sokolská 43, Praha 2“. Takto formulovaný výrok svého rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně v podstatě tím, že vycházel z nijak nezpochybněného skutkového tvrzení žaloby o tom, že žalovaný jako provozovatel hotelu Pošta v Děčíně sděloval veřejnosti, hotelovým hostům umělecké výkony a zvukové a zvukově obrazové záznamy prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů a ač byl žalobcem vyzván k uzavření licenční smlouvy, toto odmítl. Licenční odměna by, dle soudu prvního stupně, podle sazebníku žalobce, činila 1.792,- Kč a žalobce požadoval její dvojnásobek, jako bezdůvodné obohacení. Soud dále vycházel z obrany žalovaného, který uplatněný nárok neuznával s tím, že žalobcem spravované hodnoty sám veřejnosti nesděloval, když to činili licencí vybavení provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání, zatím co on pouze provozoval zařízení umožňující nebo zajišťující takové sdělování. Soud prvního stupně s odkazem na ust. § 23, § 78 a § 82 autorského zákona dovodil, že žalovaný zpřístupňoval hodnoty vysílané rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Pro toto posouzení neměl za důležitou okolnost, že již subjekty uskutečňující vysílání, tak činí na základě své licence, považoval za nepochybné, že žalovaný sděloval veřejnosti hodnoty spravované žalobcem, byl povinen uzavřít příslušné smlouvy (§ 71, § 76 a § 80 autorského zákona) a protože tak neučinil, neoprávněně zasáhl do práv souvisejících s právem autorským a bezdůvodně se obohatil ve smyslu ust. § 40 odst. 3 autorského zákona. Soud prvního stupně uvedl, že nároku žalobce, jenž je nezpochybňovaným správcem uvedených práv vyhověl, přičemž „číselný výpočet žalované peněžní částky soud nepřezkoumával a převzal údaj žalobce, protože tato okolnost nebyla předmětem sporu“. Výrok o nákladech řízení odůvodnil úspěchem žalobce ve věci a § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalobce vynaložil na soudním poplatku 600,- Kč a 4.500,- Kč a dva paušály po 75,- Kč (dle § 3 odst. 1 pol. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a § 13 odst. 3 advokátního tarifu) v souvislosti se zastoupením advokátkou.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný včasným odvoláním v němž namítal, že soud prvního stupně ignoroval jeho upozornění na Bernskou úmluvu a právo Evropského společenství. Pokud by soud znal výkladový pojem – „záznam = rozmnoženina“, dospěl by k opačnému závěru. Má za to, že v hotelu žalovaného se uskutečnilo pouze přímé, reálné a nezměněné vysílání provozovatelů, kteří mají udělenou licenci od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání na území ČR a řídí se zákonem č. 231/2001 Sb. Namítá, že pokud by toto vysílání nahrál, šlo by o rozmnoženinu a výrok soudu prvního stupně by byl opodstatněný. Má za to, že jednání kolektivních správců je v rozporu s dobrými mravy i ostatními zákony ČR a že nelze platit kolektivním správcům a dalším subjektům za totéž. V průběhu odvolacího řízení pak poukazoval především na to, že na technických zařízeních sloužících pro příjem rozhlasového či televizního vysílání, je v jeho provozovně vysílán hlavně sport, že jiný předpis mu jako provozovateli předepisuje vybavit provozovnu rádiem, televizí apod. a zdůrazňoval, že neužíval nahraných nosičů záznamů. Navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, aby žaloba byla zamítnuta.
Žalobce ve svém vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně s tím, že základní tvrzení žaloby prokázal a žalovaný je ani nezpochybnil. Má za to, že provozování hotelových pokojů za účelem ubytování osob je součástí veřejné nabídky, kterou může využít blíže neurčitý počet individuálně neurčených osob, a kdo projeví zájem, si může hotelový pokoj pronajmout a následně zde užívat i umístěný televizní přijímač. Má za to, že ke sdělování veřejnosti ve smyslu ustanovení § 23, resp. § 74, § 78 a § 82 autorského zákona žalovaným došlo, s kolektivním správcem žalovaný smlouvu neuzavřel a bezdůvodně se tedy obohatil.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a postupoval přitom podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31.3.2005, dále jen o.s.ř. (v souladu s čl. II, bod 2 zák.č. 59/2005 Sb.). Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný.
V průběhu odvolacího řízení bylo doplněno řízení provedením listinných důkazů, které měl k dispozici již soud prvního stupně a které žalobce navrhoval k prokázání svých základních skutkových tvrzení, a to rozhodnutím Ministerstva kultury ČR ze dne 22. března 2001 o udělení oprávnění žalobci k výkonu kolektivní správy majetkových práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, potvrzením Ministerstva vnitra ČR ze dne 24.10.2000 o provedené registraci občanského sdružení INTERGRAM, záznamy žalobce ze dne 21.2.2003 a 20.5.2003 o provedené kontrole v provozovně žalovaného ze strany pracovníků žalobce, vyúčtováním žalobcem provedeným za období od 1.1.2003 do 14.11.2005 a sazebníkem odměn za udělení oprávnění k užití zaznamenaných výkonů a záznamů. Žádné ze skutkových tvrzení ani k oprávnění žalobce kolektivní správě výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, ani ke skutečnosti o umístění rozhlasového přijímače a televizoru na provozovně žalovaného za předmětné období sice žalovaný skutečně nezpochybňoval, ale teprve v odvolacím řízení je pak učinil nespornými. Žalobce se v této věci, jako kolektivní správce majetkových práv výkonných umělců a výrobků zvukových a zvukově obrazových záznamů, domáhal plnění za neoprávněné užití jím chráněných výkonů a záznamů ze strany žalovaného, který prostřednictvím televizního přijímače a radiopřijímače, bez uzavření příslušné licenční smlouvy sděloval zaznamenané výkony výkonných umělců veřejnosti a veřejnosti sděloval i zvukové a zvukově obrazové záznamy. Ve smyslu ust. § 23 autorského zákona tedy provozoval rozhlasové vysílání pomocí přístrojů technický způsobilých příjmů rozhlasového či televizního vysílání. Pojem provozování díla pro účely autorského zákona je zcela jiný, než význam provozování vysílání podle zákona č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů a tímto došlo k druhotnému užití rozhlasového a televizního vysílání v prostorách, které jsou přístupny veřejnosti, a tedy k dalšímu veřejnému jejich užití prostřednictvím rozhlasového a televizního přístroje. Přesto, že žalovaný na rozdíl mezi provozováním díla dle autorského zákona a výše uvedeného zákona vysílacího sám upozorňoval, zcela nepřípadně jím argumentoval v souvislosti s placením „odměny za totéž“. Pro právní posouzení uplatněného nároku je rovněž nerozhodné, zda jiní kolektivní správci, v souvislosti s umístěním přístrojů, veřejnosti umožňujícím sledování rozhlasového či televizního vysílání, vybírají poplatky, resp. odměny za užití chráněných statků autorů jimi zastupovaných, či jejichž práva kolektivně spravují. Nelze souhlasit ani s námitkou, že výklad ustanovení užitých soudem prvního stupně, je v rozporu s Bernskou úmluvou, či s úpravou evropskou, neboť příslušná ustanovení autorského zákona s nimi korespondují a použití těchto ustanovení soudem prvního stupně bylo zcela správné. Na věci nic nemění skutečnost tvrzená žalovaným v odvolacím řízení, že umožňuje svým hostům především sledování sportovních pořadů a zcela nerozhodná je ta část argumentace žalovaného, týkající se výkladu pojmu záznam a rozmnoženina, když o pořizování rozmnoženin ve věci nešlo. Bezvýznamná je i obrana žalovaného spočívající v tom, že neužíval nahraných nosičů záznamů vzhledem ke konkrétním skutkovým žalobním tvrzením a charakteru nároku. Pro vznik odpovědnosti za neoprávněný zásah do práv chráněných autorským zákonem stačí již nabídka provedená umístěním způsobilých technických přístrojů v provozovně, neboť již tím je umožněno a nabízeno ke komerčním účelům veřejnosti šíření chráněných výkonů a záznamů. Protože nebylo zpochybněno tvrzení, že licenční smlouvy účastníci neuzavřeli, a že tedy došlo i k výše uvedenému užití výkonů a záznamů ze strany žalovaného neoprávněně, postupoval soud prvního stupně správně, když ve smyslu ust. § 40 odst. 3 shledal co do základu důvodný žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud však nemůže souhlasit se závěrem soudu prvního stupně který učinil, pokud jde o výši uplatněného nároku, byť i o ní rozhodl správně. Při posuzování jeho výše bylo třeba vycházet z ust. § 40 odst. 3 věta za středníkem (a § 78) autorského zákona (zákona č. 221/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění platném do jeho změny, provedené zákonem č. 81/2000 Sb.). Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s chráněnými statky, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dle nich dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s nimi. Proto bylo třeba nejdříve se zabývat tím, jaká odměna by byla v rozhodné době obvyklá. Tuto odměnu bylo nutno - při neexistenci závazného předpisu - stanovit za použití ust. § 136 o.s.ř., dle kterého odvolací soud postupoval. Základem této úvahy však zůstal platný Sazebník žalobce, neboť v případě oprávněného užití, tedy v případě uzavření licenční smlouvy účastníků, by právě dle tohoto sazebníku bylo postupováno, stejně jako je dle něj postupováno u ostatních uživatelů žalobcem chráněných předmětů autorskoprávní ochrany. Žalobce sám z tohoto sazebníku vycházel, o čemž svědčí (mimo žalobních tvrzení) i jeho vyúčtování. Obvyklá odměna za období, o které v daném případě jde, tedy od 1.1.2003 do 14.11.2003 by tedy činila 1.792,- Kč a její dvojnásobek představuje tedy důvodně požadovaných 3.584,- Kč.
Z uvedeného plyne, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé byl odvolacím soudem shledán věcně správným a proto byl dle § 219 o.s.ř. potvrzen. Rovněž výrok o nákladech řízení odpovídá výsledku řízení a soud o něm rozhodl rovněž správně. Odvolací soud však považoval za nutné upřesnit výrok rozsudku soudu prvního stupně a potvrzoval jej tedy (jak ve výroku uvedeno), ve správném znění tak, aby neobsahoval údaje, které do výroku rozhodnutí soudu nepatří a které mají své místo až v jeho odůvodnění.
Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn úspěchem žalobce v něm a ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Výše nákladů vzniklých úspěšnému žalobci v odvolacím řízení pak představuje náklady vzniklé v souvislosti s právním zastoupením, a to ve výši 4.500,- Kč jako paušální náhrada dle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a 2 x 75,- Kč (za dva úkony právní služby dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, má oprávněný
právo podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Praze dne 25. října 2005
Mgr. Dagmar J a v ů r k o v á v.r.
předsedkyně senátu