pravda o integraci muslimů do západní společnosti

[Jiri.Kaderavek]

Tak to sorry, ale máš zřejmě neúplné informace, Sadám totiž cca 1/2 roku před napadením začal obchodovat za ojra. Pokud ti historie unikla, stačí zadat "iraq euro oil" do google a nechat rozehrát svou imaginaci. Kdokoliv začne uvažovat o obchodování ropy za jinou měnu než dolar je součástí osy zla. Nedává ti to smysl?

[qwert]

Sorry, ale tohle je buď ironie nebo ignorantsví. Existuje přeci dohoda mezi saudy a usa o tom, že se bude ropa dodávat za dolary pouze, a to je od 1971 podstata petrodolaru, nahrady zlateho standardu. Kdo to nechape je divnej. Mmchd to znamena, že kdokoliv chce dodavat ropu za jinou měnu, tak je cílem US army. Překvapuje mne, že jsou lidé, kterým to ještě nedocvaklo.

Ano. Například Rusové. Nebo Venezuale, že?

[qwertz]

Domnívám se, že odpověď je v prvcích přímé demokracie. Pokud většině nevadí mít ve své čtvrti mešitu ať ji tam mají. Odmítání nacionálních postojů v ČPS nevyplývá z ideologie levičáckého humanismu (i když nelze vyloučit, že i takoví zde také jsou), ale z pohledu pragmatického. Globalizace je realitou, kterou naconalismus nezastaví. Jsou to důsledky technologie. Úspěšní jsou ti, kteří se vývoji přizpůsobí. Globální trh nelze zastavit, musíme si najít novou roli, šitím bot a oděvů se už neuživíme (leda s použitím robotů).

Skutečně? Názor většiny takový rozhodně není. Osobně se setkávám pouze s populistickými (až skorofašisickými) odmítavými názory, kterým se ale vůbec nedivím.

Zjistit co si myslí většina je velmi jednoduché. Švýcaři to ukázali jasně. Horší je, když na odpovědných místech sedí lidé, kdeří to pod nálepkou pseudohumanismu a pseudodemokracie nerespektují.

[Jiri.Kaderavek]

Ano. Například Rusové. Nebo Venezuale, že?

Vývoz ropy: OPEC 1500mil tun ročně, Rusko 500mil tun ročně, Venezuela 150mil tun ročně
Spotřeba ropy: USA 900mil tun ročně, Evropa 700mil, Čína 400mil tun

Na Venezuelu si USA ještě posvítí, Rusko je přece jen jiná liga a historicky je prostě někde jinde.

[Emil.Havran]

Džihád vedený srdcem
Respekt 21. 11. 2010 19:50 - Jaroslav Formánek

S francouzským orientalistou Gillesem Kepelem o jeho českých kořenech, svaté válce a mladých muslimech v Evropě
Přední francouzský orientalista Gilles Kepel se zabývá především současnou podobou militantního islámu a problémy západních společností s integrací muslimských menšin. Do Prahy přijel jako jeden z hlavních hostů konference Forum 2000. Na číšníkovu obligátní otázku překvapivě odpověděl česky, objednal si červené víno a rozhlédl se po nábřežích města, odkud jeho předkové kdysi zamířili do Paříže.

Jak se člověk původem Čech stane světově uznávaným specialistou na arabský svět, arabskou kulturu?

Možná tím, že mimo mateřštinu, což je pro mě francouzština, jsem až na pár slov neuměl česky, a přesto jsem chtěl poznávat jazykově i kulturně odlišné národy a společnosti než jen své rodné francouzské prostředí. Kdybych češtinu ovládal jako můj dědeček i otec, kteří se narodili v Praze, třeba bych svůj zájem zaměřil na středoevropský region.

Můžete svůj původ trochu objasnit?

Po matce jsem Francouz, ale dědečka z otcovy strany zastihl Mnichov a následné vymazání Československa z mapy v Paříži, kde pracoval jako kulturní atašé na československé ambasádě. Po pádu Francie odjel s rodinou do Londýna. Naopak po válce dobře analyzoval vývoj ve své rodné zemi, neboť se tam už nikdy nevrátil a žil až do smrti znovu v Paříži. Doma jsme ale česky nemluvili, i když otec samozřejmě češtinu uměl. Ostatně byl prvním překladatelem Havlových i Topolových divadelních her ve Francii. Jeho mateřštinou však byla i francouzština. V Praze se narodil, ovšem mimo válečný pobyt v Londýně většinu života strávil v Paříži.

A kdy nebo kde se potom objevil váš zájem o arabský svět?

Při jedné prázdninové cestě po Středomoří, kam mě jako studenta filozofie přitáhly staré řecké a římské památky. Náhodou jsem se tak ocitl v Sýrii. Od prvního okamžiku mě tam fascinovala naprostá odlišnost jazyková, náboženská, kulturní, společenská i gastronomická. Itálie, Řecko, jejich historické stavby, architektonický sloh, ale i vzhled krajiny, lid ské vůně či barva a chuť vína jsou Francouzovi velmi blízké, pořád se tam cítí jako doma. V Sýrii to bylo úplně něco jiného.

Takže ta civilizační a kulturní odlišnost arabského světa i vzhled tamní krajiny vás oslovily podobně silně jako například legendárního Lawrence z Arábie, který tam našel svůj druhý domov a také se angažoval ve věci domorodců?

Vůbec ne. Já jsem vědec, který zkoumá objekt svého zájmu podobným způsobem jako lékař specialista určitý projev lidského těla. Chci pochopit, co se v arabském světě děje, proč se to tam děje, analyzovat určitý jev a dát ho do souvislostí s událostmi jinde ve světě. Nejsem z těch arabistů, kteří se začnou angažovat třeba v záležitostech Palestinců nebo šíitských či sunnitských muslimů v Iráku. Byť do těchto zemí často jezdím, snažím se zůstat objektivní, v čemž by angažovanost byla překážkou.



Minimálně od září 2001 se Západ zabývá otázkou, zda je součástí náboženství islámu terorismus. Jaký je váš názor?

Termín džihád má podle Koránu a dalších historických muslimských textů několik významů. Může to být individuální úsilí stát se lepším, ale i svatá válka na obranu proti jinověrcům nebo naopak za dobytí nového území. Postupem času se to různě proměňovalo. Taky záleží, z jaké doby pocházejí verše Koránu, které o džihádu čtete, anebo jaká islámská škola je vykládá. Základem učení džihádu, což je odvozeno i z etymologického hlediska, je však bezesporu snaha o spravedlivou věc. Tady se shodují všechny islámské školy. Rozpor ovšem nastává v otázce, jakým způsobem má být tato snaha prováděna.

Když ale dnešní Evropan či Američan uslyší slovo džihád, okamžitě mu naskočí představa zákeřně provedených atentátů, mrtvých a většinou nevinných lidí. Jak to souvisí s úsilím stát se lepším?

Tím starý Korán myslel džihád srdcem neboli přemáhání hříchů, svých egoistických vášní, emocí, tužeb, ale i projevy zbožnosti. Dalo by se říct takový boj sám se sebou. Naopak džihád mečem měl muslimský svět chránit.

Kdy a proč se potom džihád proměnil ve formu zákeřných vražedných útoků?

Tak to nazýváte vy, pro bojovníky džihádu jsou to legitimní válečné prostředky používané v zájmu jejich věci. Abych se vrátil k otázce, vývoj k džihádu, jak ho známe dnes v jeho teroristické podobě, měl několik etap. Tou první byla válka za nezávislost Alžírska. A pak samozřejmě všechny události v Palestině posledních čtyřiceti let. Ostatně byl to právě teoretik Abdalláh Azzam z palestinského Muslimského bratrstva, který vyložil džihád jako skrytý či otevřený boj za obranu utiskovaných muslimů. To už se týkalo i sovětské okupace Afghánistánu, tady šlo přímo o válku s neznabohy. Ve stejném duchu byly vedeny také partyzánské boje v Bosně nebo Čečensku, které však dopadly neúspěšně. Přichází tak další etapa. Z neúspěšného džihádu obranného se přešlo na džihád individuální, postavený na mučednické smrti. Ta by měla být příkladem i povzbuzením pro všechny muslimy. Za touto teorií už stojí Ajmán al-Zavahrí, nejdůležitější z myslitelů al-Káidy. Zajímavé je, že Korán přitom jakoukoli formu sebevraždy kategoricky zakazuje.

Jak se potom s rozporem sebevraždy teroristé vypořádávají?

Neberou to jako sebevraždu. Tato nejvyšší osobní oběť pro ně představuje smrt v boji, ve válce. Neodcházejí ze světa kvůli svým vlastním problémům, frustracím, ale v zájmu ušlechtilé společné věci.

Člověk pochopí partyzánský boj muslimů za nezávislost, jako třeba v kolonizovaném Alžírsku či Čečensku, kterého se účastní stovky bojovníků a bojuje se prostředky klasické války. V čem má být ale úspěšný útok, kdy se fanatik odpálí v jeruzalémském nebo londýnském autobusu či vybuchne s letadlem v newyorských mrakodrapech?

Samozřejmě jde o vyvolávání strachu, nejistoty, pocitu zranitelnosti. Zároveň toto myšlení vychází z přesvědčení, že mučedník, který se takto obětoval, ukáže masám muslimů, jak je Západ slabý a zranitelný. Že ty neaktivní spoluvěrce takový čin zkrátka probudí k nějaké akci.



Což se ale zatím nestalo.

A podle všeho nestane. Kult mučedníka je vždy spojen s určitým fanatismem, což samozřejmě neplatí jenom pro islám. Naprostá většina muslimů jsou normální lidé, kteří chtějí žít, pracovat, mít děti, užívat si života jako každý druhý.

A přesto z těchto společenství přicházejí lidé s takovou nenávistí k Západu. Čím to je, že se v Evropě nebo Americe nestávají sebevražednými mučedníky třeba Číňané nebo afričtí černoši, těm přece Západ v minulosti taky dominoval?

V textech všech hlavních myslitelů současného islámského džihádu vás okamžitě zarazí neustálé váhání mezi archaickým a moderním pojetím lidského života. Podle nich by měl každý smrtelník žít tradičním způsobem muslimského života, který je podle jejich názoru jedinou správnou formou lidské existence. Naopak Západ je zkažený, špatný, protože je moderní. Protože má demokracii, svobodu, práva žen i homosexuálů, ekonomickou úspěšnost, technologický pokrok, ničím neomezenou zábavu, zkrátka vše, co si pod pojmem moderní lze představit. Z tohoto pohledu je proto nutné „zabít všechny židy i křesťany“. Kdyby to šlo, bylo by to jednou provždy vyřízené a hotovo. Zároveň si ale uvědomují, že by za takové situace něco ztratili, neboť západní modernost je fascinuje, přitahuje, především její technologická podoba, která tak usnadňuje život. A tím se objevuje nepříjemná otázka: Jak to, že toho dosáhli ti zkažení, špatní? Z tohoto rozporu, nahlodání víry o své výjimečnosti, se u těchto lidí rodí nenávist. Vědí, že Západ je zavrženíhodné, a přitom tak lákavé dílo ďáblovo.

Jak důležitou roli v této nenávisti hraje konflikt v Palestině?

Každým novým vyhrocením ji jen radikalizuje, roztáčí další kolo nenávisti.

Lze tento konflikt jednou nějak vyřešit?

Nejsem politik, a proto můžu odpovědět pouze z pohledu mé profese. Pro radikální arabské islamisty představuje existence Izraele otázku života nebo smrti v jejich boji se Západem. V tomto směru se nikdy nespokojí s žádným kompromisem. Ostatně pokud Izrael v zájmu dosažení nějakého kompromisu v minulosti jakkoli ustoupil, třeba stažením se z jižního Libanonu nebo z Gazy, okamžitě to interpretovali jako vítězství Hizballáhu nebo Hamásu. Současně to byl v jejich očích i přesvědčivý důkaz, že sebevražedné atentáty představují úspěšnou formu džihádu.

Jakou roli by v tomto konfliktu měla hrát Evropská unie?

Zajímavé je, že obě hlavní strany, které se tam střetávají a vyhlásily si nesmiřitelný boj, tedy Spojené státy a islámští radikálové, vidí Evropu stejně. Nejistou, zestárlou, v úpadku, bez ambicí. Pro Američany je to zklamání, pro stoupence džihádu jen potvrzením, že musí být dobyta. Anebo znovu dobyta jako kdysi v případě Andalusie v tehdejším Španělsku. Myslím si, že atentáty v Londýně i v Madridu tragicky, ale jasně ukázaly, že v tomto střetnutí má Evropa jakousi centrální roli. Její historie i geografická poloha ji přece přirozeně spojují jak s Amerikou, tak s arabským světem a Blízkým východem. Navíc na jejím území žije deset milionů muslimů. Je proto na Evropě, aby před touto civilizační výzvou přestala strkat hlavu do písku.

Dobře, ale co by Evropa měla dělat konkrétního?

V první řadě mluvit jedním hlasem. Například francouzský prezident nemůže přijít jako před třemi lety s návrhem na vytvoření Unie pro Středomoří, neboli hlubšího ekonomického propojení všech zemí sousedících se Středozemním mořem, s tím, že z pohledu Evropy se to bude týkat pouze jižních států EU. Vždyť přece tradičně velký vliv má i Německo v Turecku anebo Anglie má silné vazby na Egypt. Původní francouzská idea se pod německým tlakem nakonec rozšířila na celou Unii, ale podobné kroky ukazují Unii nejednotnou, s neexistující společnou zahraniční politikou. A pak je tu taky muslimská diaspora. Normální život s těmito obyvateli Evropy by přece byl příkladem, že to jde, a vzal by vítr z plachet propagandy současných džihádistů, že život muslimů s jinověrci a neznabohy není možný.

Otázkou je, zda se za Evropany cítí. Potomci imigrantů třeba z Alžírska nebo Maroka, kteří se už narodili ve Francii a prošli minimálně základním školním systém, se za Francouze moc neberou.

Dospěli a přicházejí na pracovní trh, který jim ale většinou nic nenabídne, jsou nezaměstnaní, žijí ze sociálního minima. V tom okamžiku je celá integrace ve slepé uličce. Frustrace z takového postavení pak může velice lehce sklouznout do zpochybnění své identity. „Kam vlastně patřím, když mě rodná země odmítá?“ To je hlavní problém předměstí velkých francouzských měst, kde pak často vybuchují nepokoje. Není to tím, že jsou to zanedbaná ghetta, kde je málo škol, obchodů, sportovních nebo kulturních zařízení, což většinou není pravda. V této atmosféře frustrace, zpochybnění identity a pocitu života v nepřátelské společnosti pak úspěšně operují a loví nové členy militantní islamisté. „Podívej, kam tě integrace přivedla, do osobního neštěstí, sklouzneš k drogám, ke kriminalitě.“ To je jejich slovník. Současně volají po nutnosti vytváření separovaných muslimských komunit, po rozvoji islámské identity a kultury podle vlastních norem a zvyklostí, třeba nošení nikábů, burky atd. A tím se nevyhnutelně střetávají se státem. Což v jejich rétorice představuje další argument proti společnosti. „Vidíte, chceme žít podle svých tradic a oni na to ihned reagují zpřísněním zákonů nebo přímo pošlou policii.“

Svoboda vyznání, způsobu života je ve Francii přece zaručená.

To jistě. Ale integrace multietnická, komunitární, to je anglosaský model, který přistěhovalcům a jejich potomkům takto nabízí alternativní identitu od většinové společnosti. Neboli když budete dodržovat naše zákony, nemáme nic proti vašim zvykům, tradicím, praktikovaným třeba i na veřejnosti. Model francouzský je pro změnu republikánský, postavený na občanství a rovnosti všech. Například státní škola ve Francii je z těchto důvodů striktně laická, žák nebo student do školního zařízení nesmí nosit žádné náboženské symboly. Z toho pak vznikají aféry se šátkem zahalenými muslimkami. Na první pohled to budí dojem nesvobody. Kdo se ale chce ve školách takto otevřeně hlásit ke svému náboženství, umožňují mu to soukromé křesťanské, židovské nebo muslimské školy. Problém je, že jich není dostatek.

Který z těch zmíněných modelů integrace je úspěšnější?

Dlouho převažoval názor, že je to anglosaský model. Ten ale zpochybnily případy v Británii narozených muslimů, kteří se podíleli na atentátech islamistů. Nedávné anglické a americké výzkumy naopak ukázaly, že psychologicky se lépe integrují muslimové francouzští. Na otázky ohledně jejich přístupu k islámu a moderní společnosti, názoru na křesťany a židy anebo atentáty z 11. září provedené arabskými teroristy odpovídali daleko pozitivněji než jejich spoluvěrci v Německu, Anglii nebo Nizozemsku. Lze si to vysvětlit následovně. Většina francouzských muslimů za hlavní problémy integrace vidí sociální příčiny v podobě nedostatku práce, možností přeškolení na jiný pracovní obor, finančně dostupných bytů. Ve Velké Británii i v Nizozemsku problémy integrace spočívají v nábožensky motivovaném rozchodu s hodnotami společnosti, která tyto lidi přijala.

Přesto lze ve Francii i Velké Británii narazit na mladé učitele, podnikatele, lékaře, policisty nebo novináře muslimského původu.

Vznik této střední třídy je docela nový a prozatím pomalý fenomén. Například Francouzi arabského původu dříve v naprosté většině vykonávali pouze manuální neodbornou práci nebo vedli malé obchůdky, bistra. V tomto smyslu měla společnost ve své paměti velmi dlouho zafixovaného jenom arabského dělníka, uklízečku. Příchod střední třídy je proto nesmírně důležitý. Nejen jako příklad pro ostatní, že to jde. Ale i jako nabourání předsudků a klišé většinové společnosti o možnostech postavení těchto spoluobčanů.

Mluvil jste o militantních islamistech a jejich snaze získat mladé Francouze arabského původu. Jak jsou úspěšní?

Když jsem v roce 1984 začal sbírat materiál pro knihu Les Banlieues de l´islam (Islámská předměstí), navštěvovala francouzské mešity pouze generace muslimů, kteří do Francie kdysi přišli za prací. Z jejich potomků nikdo. Stačilo se zkrátka porozhlédnout a bylo jasné, že islámu se ve Francii evidentně věnovali pouze věkově starší věřící. Pamatuji si, jak v té době vyšla v jednom týdeníku pro imigranty dvoustránková reportáž s palcovými titulky „Mimozemšťan mezi muslimy“. Týkala se jedinečné události, kterou byl mladý Francouz arabského původu, jenž začal docházet do mešity. Dnes je to úplně naopak. Starší muslimové se v mešitách ztrácejí mezi mladými.

Čím si ten obrat vysvětlujete?

Ovlivnily to jak ekonomická i společenská situace ve Francii, tak události v zahraničí. První signály, že se něco mění, přišly v letech 1985–1986. Tehdy se v lyonském regionu dostal do krize průmysl, továrny propouštěly nebo zavíraly brány. Mezi mladými Maghrebijci bez práce a pod vlivem hnutí Jamaat al--Tabligh tam vzniklo hnutí s cílem reislamizace muslimské mládeže. Místnosti sdružení SOS-Avenir v městečku Vénissieux se proměnily v mešitu, odkud se pak myšlenky tohoto hnutí začaly šířit po celé zemi. Velmi úspěšně.

Co je na tom ale špatného, když mladý člověk hledá oporu ve víře svých předků?

Vůbec nic, kdyby ta víra ve výkladu některých imámů, slovo některých je důležité, nezačala pěstovat nenávist, jak už jsme o ní mluvili, anebo zpochybňovat rodnou zem, společnost, kde takový člověk vyrůstal. Samozřejmě ne všichni mladí, kteří se dají na islám, se automaticky stanou džihádisty. O tom rozhodují jejich charakterové i morální vlastnosti, rodinné zázemí, odkud přicházejí. Jsou hodní, dobří i zlí muslimové. Tak jako hodní i zlí křesťané, židé nebo ateisté.

Takže hlavním předpokladem návratu mladých francouzských muslimů k islámu a radikalizace jejich části je nezaměstnanost, ekonomické problémy společnosti?

Nejen to. Dalšími důležitými faktory bylo několik afér s nošením šátků a závojů ve francouzských školách. V očích mladých muslimů se zastánci nekonfesijního školství stali symbolem netolerance a rasismu. Stát, jenž těmto lidem ztělesňoval pouze sociální problémy jako nedostatek práce, odbornějšího vzdělání, bydlení, se mimo to proměnil v toho, kdo „brání našim sestrám v zahalování se“. Což byl ve Francii nový posun, který už hraničí s rozchodem s hodnotami společnosti tak, jak se to z náboženských důvodů děje v anglosaských zemích.

A jak se na této proměně mladých podepsaly události v zahraničí?

Velký vliv měla první válka v Perském zálivu v roce 1991. Pro mnoho mladých francouzských muslimů z předměstí představoval Saddám Husajn vzor hrdiny, jenž bojuje s nespravedlivou mocí. Do jeho osoby si zkrátka promítli své potyčky s policií na předměstských ulicích. Byl něco jako oni, o to větší nastalo rozčarování ze Saddámovy bleskové porážky v Kuvajtu. Tyto pocity ještě umocnilo, a to i u starších generací muslimů, zrušení vítězství muslimské strany FIS v Alžírsku v legálních demokratických volbách. Západ ani Francie neprotestovaly, což je utvrdilo, že jde o cílené útoky proti islámu. Asi nejdůležitějším faktorem je však válka v Jugoslávii.

Jak to myslíte?

V kontextu radikalizace islámských hnutí v Evropě osud bosenských Muslimů hraje možná klíčovou roli, která Západu uniká. Po masakru této minority totiž propaganda v mešitách vytáhla trumf těžkého kalibru. Hlásali, že „Bosňáci představovali nejintegrovanější evropskou muslimskou skupinu, někteří dokonce měli i blond vlasy a modré oči, a vidíte, jak dopadli. Právě to nás dříve nebo později čeká. Jsme oběti rasismu a xenofobie, doufat v integraci nemá cenu, při první vhodné příležitosti skončíme jako Bosňáci.“ Jinými slovy, není jiná naděje než se bránit sami.

Teď jsme o patnáct let dál a vyjma atentátů al-Káidy k nějakým střetům nedošlo?

Na podzim roku 2005 proběhly po Francii tak velké a dlouhodobé nepokoje na předměstích, že poprvé musela zasahovat armáda a celou akci osobně řídili premiér s ministrem vnitra.

Máme tedy věřit strašákům různých evropských nacionalistů o blížící se „muslimské hrozbě“?

V první řadě musíme věřit sami sobě, že je naše společnost zdravá a schopná problémy řešit společnou diskusí. Opakuji, že většina muslimů jsou normální lidé, kteří chtějí žít a pracovat jako každý druhý Evropan.

A jak potom chápat množící se protimuslimské restrikce. Například zákaz minaretů ve Švýcarsku, nošení burek a nikábů v Belgii i Francii, návrh zákona Sarkozyho vlády na odebrání státního občanství za vážný kriminální čin lidem cizího původu.

Pokud se nepletu, ve Švýcarsku proběhlo referendum a jde tak o rozhodnutí všech Švýcarů. Ve Francii se jedná v posledních letech naopak o nešťastně vedenou politiku vůči imigrantům. V demokracii přece tak závažný zákon nemůže být vysloveně namířen proti jedné skupině jinak před zákonem si rovných občanů. I zákaz burek nebo nikábů jsou nepromyšlené kroky. Sotva to vstoupilo v platnost, bylo v Africe uneseno několik Francouzů a tamní frakce al-Káidy žádá za jejich propuštění zrušení tohoto zákona.

Když ale nošení nikábu většinovou společnost irituje, očekává se od vlády, že něco podnikne?

Termín většinová společnost bych používal opatrně. Staly se případy, kdy se lidé kvůli nikábu pohádali, někde i poprali, ale byly a jsou to případy ojedinělé. Teď se prostě hodilo udělat z toho aféru a stvořit zákon. Proč ale právě teď, když ženy v nikábu chodí po Francii už léta a jejich počty nijak dramaticky nerostou? Naopak jestli se tím mělo muslimům ukázat, kdo je tady pánem, nebyl to šťastný krok.

Co byste na závěr vzkázal čtenářům, kteří mají strach z muslimů nebo z Arabů?

Nebát se poznávat neznámé, cizí. Často nás pak překvapí, jak je nám to v něčem blízké nebo příjemné. Takže třeba zajet se podívat do některé arabské země. Muslimové jsou v naprosté většině velmi přátelští, otevření, zvídaví a taky pohostinní lidé. Inšalláh!

GILLES KEPEL (55)

Vystudoval arabštinu a filozofii, doktoráty má ze sociologie a politické vědy. Je profesorem na Institut d’etudes politiques v Paříži, přednášel na New York University a Columbia University. O arabském světě napsal několik publikací. K nejznámějším patří Les Banlieues de l’Islam (Předměstí islámu), La Revanche de Dieu (Boží odplata), Jihad (Džihád) a Expansion et déclin de l’ islamisme (Rozmach a úpadek islámu).

[Ivo.Vasicek]

Emile dobrý. Literárně jsem to vyjádřil v r.2007 http://vasicek.blog.idnes.cz/clanok.asp ... 0&bk=21281

[Ondra.kl]

... jop a největší problém je, že většina populace odmítá zjišťovat co je skutečnou podstatou jimi viděného problému. K pobláznění celého stáda pak stačí ukázat na libovolnou lehce identifikovatelnou skupinu lidí která je součástí problému.

Tragické potom je když si pak obě strany sporu myslí, že oni jsou ti dobří a ti druzí jsou ti špatní. K typickému případu v "civilizované a křesťanské Evropě" není třeba chodit daleko - na západní frontě první světové války byli na francouzské i německé straně křesťanští kněží, kteří o té druhé straně v rámci kázání a zvyšování morálky mužstva vyprávěli báchorky že protivníci jsou zplozenci pekla, prasata, že vraždí ženy a děti atp. Dneska by takoví kněží asi rychle skončili, ale tehdy jim to lidi žrali, celý život totiž žili v tom že "pan Farář má přeci vždycky pravdu".

[qwert]

... jop a největší problém je, že většina populace odmítá zjišťovat co je skutečnou podstatou jimi viděného problému. K pobláznění celého stáda pak stačí ukázat na libovolnou lehce identifikovatelnou skupinu lidí která je součástí problému.

Já muslim (dokument)

[Ondra.kl]

Lehce jsem si to prošel a myslím že jsme zachytil o co jde ... pokud na základě tohoto dokumentu chcete tvrdit že problémem všichni muslimové, pak jste se stal typickým příkladem pobláznění o kterém jsem psal. Problémem totiž nejsou všichni muslimové, ale pouze někteří - ti kteří byli poblázněni.

Nebo snad opravdu chcete říci, že jsou poblázněni všichni? Opravdu celá cca 1.5 miliardy lidí obývající území od západního břehu Afriky až po malajsii? http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Rel ... bution.png

... nebo jste chtěl tím odkazem říci něco jiného?

[play3r]

Tady nejde o nějaké "poblázenění" prostě když v Evropě bude většina obyvatel muslimů tak bude Evropa muslimská se všemi věcmi co k Islámu patří včetně jejich zákonů. A momentálně, pokud se něco nezmění, je to jenom otázka času kdy muslimové přečísly zbytek ať už z jiným náboženstvím nebo bez. Až se to stane tak to sice víc jak půlce lidí nepude vadit ale otázka je co menšina?