Fórum Pirátské strany

Když lidé nemohou ani ven: města v čase klimatické krize.
V následujících dekádách budou města stát před dvěma důležitými výzvami: vzrůstající nerovností mezi svými obyvateli a dopady klimatické krize.

…

Ve městech, kde dnes žije většina světové populace, je a bude v důsledku klimatické změny pro jejich obyvatele život čím dál náročnější. Klimatická krize s sebou přináší abnormální horka, s nimiž se zejména v posledních letech pere většina světových metropolí. V Paříži, Bruselu či Amsterdamu stoupala rtuť teploměrů k téměř čtyřiceti stupňům Celsia, když Evropu koncem července zasáhla rekordní vlna tepla. Na konci června padl teplotní rekord i v Praze, stanice v Klementinu naměřila teplotu 37,6 stupně Celsia.

Mnohým městům začíná rovněž hrozit nedostatek pitné vody. K těm nejohroženějším patří například Kapské město, Čennaí, Londýn, Peking nebo Káhira. A další zas bojují se silnými přívalovými dešti nebo se zvyšujícími se hladinami oceánů. Klimatická krize navíc nedopadá na všechny lidi žijící ve městech stejným dílem. Studie ukazují, že nejvíce ohroženi jsou lidé v nouzi.

Města spotřebovávají až dvě třetiny světové energie. Na vypouštění emisí oxidu uhličitého se tak podílí ze sedmdesáti procent. Jsou tak kvůli dopadům klimatické krize nejen zranitelná, ale mají též významnou moc ovlivňovat, jak hluboká tato krize bude.

…

V následujících dekádách budou města stát před dvěma důležitými výzvami. Na jedné straně se potýkají se stále vzrůstající nerovností mezi svými obyvateli, na té druhé je budou čím dál víc trápit dopady klimatické krize. Způsob, jakým dnes budeme pohlížet na budoucí podobu měst, proto kromě jiného určí, jak moc rozevřené nůžky nerovnosti budou.

„Jsem přesvědčena, že o klimatické krizi a krizi bydlení nemůžeme uvažovat a mluvit jako o dvou odlišných tématech. Občas se zapomíná, že je klimatická spravedlnost rovněž požadavkem sociální spravedlnosti a že lidé v nouzi pocítí dopady klimatické krize nejvíc,“ říká Barbora Bírová z Platformy pro sociální bydlení, která sdružuje organizace a odborníky za cílem prosadit zákon o sociálním bydlení.

Extrémní vedra působí nejhůře právě na nejzranitelnější. Ať už se jedná o lidi s různými zdravotními potížemi, seniory, děti, lidi žijící v nevyhovujících podmínkách, sociální izolaci nebo ty, kteří nemají střechu nad hlavou. Na tyto skupiny doléhají velké výkyvy teplot mnohem silněji než na zbytek obyvatelstva.

Podle údajů Platformy pro sociální bydlení se až 83 000 lidí, z toho 20 500 dětí, v republice nachází v závažné bytové nouzi, z čehož polovina žije ve čtrnácti městech republiky. Ročně tento počet vzroste až o 11 700 domácností. Mezi lety 2015 a 2018 navíc výrazně narostl počet domácností s osobami nad 65 let žijících na ubytovnách až o sedmdesát procent.

…

Co však českým městům zcela chybí, je úroveň plánování, která by promýšlela takzvaně klimaticky spravedlivá města. To znamená propojování potřeby dobrého života ve městě, v podobě například dostupného bydlení a služeb, s potřebou přechodu na nízkouhlíková města.

Sociolog Daniel Aldana Cohen na základě svého výzkumu v São Paulu popisuje, jak je dnes v důsledku tlaku trhu velmi složité vytvářet ambiciózní klimatické politiky, které budou vhodnou reakcí na klimatickou krizi a zároveň budou zabraňovat vzniku sociálních nerovností. Proto je podle něj potřeba pracovat na takových strategiích boje proti klimatickým změnám, které budou kombinovat dostupnost bydlení skrze vytváření protiváhy k realitnímu trhu s adaptačně-mitigačními opatřeními. Zamezí se tak například růstu cen bytů v bohatších částech a vytlačování nízkopříjmových skupin obyvatel. Nebo tomu, že si chudší obyvatelstvo nebude kvůli zvyšování cen moci dovolit jezdit elektrifikovanou veřejnou dopravou nebo svítit elektřinou z obnovitelných zdrojů.

„V prvním řadě musí být tyto politiky spravedlivé, takže se od lidí, kteří již nyní bojují s tím, aby si zajistili to nejzákladnější, nebude vyžadovat obětovat ještě více kvůli tomu, aby vyrovnali přehnanou spotřebu bohatých,“ píše ve své knize This Changes Everything (Tohle mění vše, 2014) Naomi Klein.

…

Odpovědností měst však není jenom zmírňovat dopady klimatické krize. Mají rovněž velký potenciál tuto klimatickou krizi zpomalovat. Jelikož vyprodukují většinu emisí oxidu uhličitého, mohou z lokálních pozic ovlivňovat scénáře budoucího oteplování. Nesou s sebou navíc vůči zbytku krajiny dluh: spotřebovávají obrovské množství energie, která se vyrábí v periferních oblastech republiky, postižených chudobou a zdevastovanou krajinou z těžby uhlí. Je do velké míry také na nich, aby se od využívání takovéto energie odklonily, začaly postupně přecházet na obnovitelné zdroje energie a snažily se též co nejvíce energie šetřit. V duchu klimatické spravedlnosti by měla být tato výroba energie z obnovitelných zdrojů komunitní a demokraticky spravovaná, nikoli centralizovaná a vlastněná velkými energetickými koncerny.

…

Energetická družstva, která mají letitou tradici například v Německu nebo ve Španělsku, takovéto kritérium splňují. Sdružují lidi, kteří se chtějí podílet na vyrábění a rozvoji energie z obnovitelných zdrojů. Družstevníci mohou lépe kontrolovat proces výroby energie a hlídat její férovou cenu. Zároveň se tím podporuje místní zaměstnanost i princip kolektivního rozhodování a vlastnění.

Částečně tyto věci garantuje i obcí vlastněná elektrárna z obnovitelných zdrojů: může nastavovat výhodnější podmínky pro lidi v tíživé sociální situaci, poskytovat pracovní příležitosti a nabízet místním obyvatelům vlastnický podíl. Zisk z prodané zelené energie se navíc může promítat v obecním rozpočtu a podporovat tak její rozvoj.

V České republice je však rozvoj obecních nebo družstevních projektů kvůli nedostatečné legislativě velmi pomalý. „V západní Evropě je zcela běžné, že se energetická družstva svépomocně složí na fotovoltaické nebo větrné elektrárny a sami si je provozují. V Česku mají, podle mě, lidé ke společnému vlastnictví nedůvěru, a proto zde žádný příklad družstevního projektu obnovitelné energie nemáme. Existuje zde však řada obnovitelných projektů, které vlastní a provozuje obec či město. Jde však o starší projekty a bez změny legislativy, která by obcím usnadnila obnovitelné zdroje provozovat, se dalších nedočkáme,“ říká Tomáš Jagoš, odborník na energetiku v ekologické organizaci Hnutí DUHA.

…

Zatímco je s klimatickou krizí v České republice odhodláno bojovat pouze nemnoho měst a obcí a uvažování o propojení nízkouhlíkového města s opatřeními na podporu sociální spravedlnosti chybí, mnohá západní města již s tímto spojenectvím počítají. Například Barcelona velkou část svého klimatického plánu postavila na zmírňování sociálních nerovností. Společně s kroky zmírňujícími a zpomalujícími klimatickou krizi se v něm mluví o potřebě rekonstruovat byty, zabezpečit pro všechny obyvatele přístup k chladnějším místům, například parkům, nebo garantovat všem obyvatelům adekvátní přísun elektřiny a vody. Barcelona také založila městskou energetickou společnost nakupující výhradně elektřinu z obnovitelných zdrojů od malých výrobců a poskytující různé typy tarifů a úlev pro obyvatele v nouzi.

…

Barbora Bakošová, Karolína Poláčková
27. srpna 2019
A2larm

Konkrétní utopie jako koncept pro radikální politiku

Představy o utopické společnosti není nutné nechávat nedohledné budoucnosti. V myšlení i praxi se dají konkrétní utopie rozvíjet už dnes.

…

Sborník Neuperta-Dopplera se utopickými vizemi doslova hemží. Začít můžeme konkrétními utopiemi souvisejícími s městem. První z nich je všeobecně dostupné bydlení ve společenském vlastnictví. Konkrétní utopií, která jde tímto směrem, je například syndikát nájemníků, který se snaží vykupovat domy z trhu a převádět je do společného vlastnictví. S něčím podobným v současnosti začíná český kolektiv Sdílené domy. Pokusem atakovat tržní pojetí ve velkém je berlínská iniciativa za vyvlastnění velkých vlastníků bydlení a převedení bytů do komunálního a družstevního vlastnictví.

Městské utopie se ale netýkají jen bydlení, ale také svobody pohybu, a mohou být alternativou k politice národních států. Síť solidárních měst se již dnes snaží podporovat imigranty bez ohledu na to, zda jim státy daly povolení k pobytu, a v některých případech jim dokonce udílejí městské občanství.

Další konkrétní utopií může být tzv. revoluce péče. Jde o koncept, který se zasazuje o společenské docenění práce, jako je výchova, péče o domácnost, sociální práce a další oblasti, které jsou pro dobrý lidský život nepostradatelné. Revoluce péče nejenže upozorňuje na celou oblast nedoceněné lidské činnosti tradičně přenechávané ženám, ale chápe se také jako cesta k organizaci ekonomiky, která nebude zaměřená na zisk a růst, ale i na lidské potřeby.

V situaci probíhající klimatické katastrofy jsou zásadní utopie spojené s nerůstovou a udržitelnou ekonomikou. To, co se někomu může jevit jako omezení našeho současného způsobu života, je totiž také možností utvářet naši společnost jinak a lépe. Jako určitou zastřešující (nebo „shrnující“, jak ji nazývá Neupert-Doppler) utopii je možné pojímat „solidární způsob života“, který kladou jako alternativu k současnému „imperiálnímu způsobu života“ Ulrich Brand a Marcus Wissen (o těchto konceptech a o konkrétních utopiích v kontextu klimatické politiky a ekologie píše na Deníku Referendum Josef Patočka).

Některé konkrétní utopie už jsou součástí naší reality a měli bychom si jich být vědomi prostě proto, abychom viděli, že nadvláda zisku a konkurence v našich životech není totální, nebo abychom je v případě potřeby chránili. V českém prostředí se většinou jedná o malé, ale rozhodně zajímavé projekty. Kromě zmíněných Sdílených domů můžeme připomenout třeba Ateliér bez vedoucího, jehož členové a členky experimentovali s nehierarchickým vzděláváním v uměleckém prostředí. Za konkrétní utopii lze označit i systém komunitně podporovaného zemědělství, který spojuje ekologické zemědělce s konzumenty. Utopický osten v sobě ovšem obsahuje i projekt Housing first, který pracuje s právem na bydlení i pojetím sociální podpory, která není orientovaná na zásluhy, ale na potřeby.

Utopické snění v člověku probouzí každoroční akce Zažít město jinak, při které se na chvíli ulice stanou místem pro život lidí, nikoli aut (nebo pravidelné čištění ulic, při kterých auta zmizí úplně!). Družstevní podniky jako jsou Tři Ocásci nebo Střecha zase experimentují s družstevním vlastnictvím a rovnostářskou organizací práce. Příkladem utopie, kterou si většina z nás ani neuvědomuje, může být fungující síť veřejných knihoven, které jsou otevřené za minimální poplatek každému.

…

Jakub Ort
26. srpna 2019
A2larm

4 Sep 2019 Hospodářské noviny Benedikt Lederer benedikt.lederer@economia.cz

Praha krátí vliv advokáta z ANO na chod jejích firem

Nic problematického na tom nevidím, vyřizuje smlouvy se zaměstnanci. Hlína tak nemá vliv na chod firmy.
Adam Scheinherr náměstek primátora

Pracoval pro firmy z holdingu Agrofert, byl blízkým spolupracovníkem druhého muže ANO Jaroslava Faltýnka i někdejšího šéfa pražského dopravního podniku Martina Gillara. Pro současné vedení české metropole se však stal advokát Květoslav Hlína se svým vlivem na dopravní podnik trnem v oku, a proto s ním firma na příkaz magistrátu vypověděla na jaře většinu smluv.

Jak HN zjistily, v létě ukončila spolupráci s Hlínovou kanceláří HSP & Partners i dceřiná firma dopravního podniku Pražská strojírna. Jenže jako náhradu si vybrala právničku, která pro Hlínu dříve pracovala. Názory na tento krok ve vedení města se liší.

Odstřižení městských firem od Hlíny si dala za cíl pražská koalice pirátů, Prahy sobě a Spojených sil pro Prahu ( TOP 09 a STAN). Vadilo jí, že advokát se podle smlouvy účastnil jednání vedení dopravního podniku a měl vliv na ředitele Gillara, jenž byl dříve jeho koncipientem.

Nyní měl Hlína ztratit vliv i v menší firmě, která vyrábí výhybky a koleje pro tramvaje. „Zůstala uzavřená jen jedna jediná smlouva s kanceláří pana Hlíny na zastupování u konkrétního soudního sporu,“říká šéf dopravního podniku Petr Witowski, jenž je i členem dozorčí rady strojírny.

Pražská strojírna má s Hlínou nyní jen smlouvu k soudnímu sporu s jejím předchozím vedením, které čelí podezření, že způsobilo společnosti škody v řádech milionů korun. Podle generálního ředitele strojírny Róberta Masaroviče by pro firmu bylo finančně nevýhodné, kdyby u záležitosti nyní měnila právní zastoupení. „Běžnou agendu už u nás HSP & Partners nevede,“dodává Masarovič.

Místo toho Pražská strojírna najala právničku Ester Šamajovou. Její jméno je k dohledání na internetových stránkách Hlínovy kanceláře, kde je vedena jako spolupracující advokátka. Jejího spojení s Hlínou si je vědom i Masarovič. „Díky tomu je zabezpečena kontinuita,“vysvětluje ředitel s tím, že Šamajová má na starosti smlouvy s dodavateli.

S výběrem právničky je nespokojen náměstek primátora Petr Hlubuček (STAN), jenž dlouhodobě usiluje o to, aby městské firmy ukončily s kanceláří advokáta Hlíny všechny smlouvy. „Zdůvodňovat výběr kontinuitou je absurdní. To už tam mohl zůstat Hlína,“zlobí se Hlubuček. „Mělo se to dát někomu, kdo není s Hlínou vůbec spjatý, jinak to nedává smysl.“Domnívá se, že k právním službám pro město se mělo uskutečnit výběrové řízení.

Masaroviče kritizuje i kvůli tomu, že mu strojírna nechtěla poskytnout informace ohledně smluv s Hlínou, když o ně jako pražský zastupitel dříve žádal. Nechce, aby Masarovič v čele společnosti skončil, přestože je členem hnutí ANO, za které byl zvolen zastupitelem Havířova i Moravskoslezského kraje a které je v hlavním městě na magistrátu v opozici. „Firma se za jeho působení dostala ze ztráty do černých čísel,“přiznává náměstek Hlubuček.

Náměstek primátora pro dopravu Adam Scheinherr (Praha sobě) bere záležitost kolem smluv s Hlínou jako uzavřenou. „Nic problematického v tom nevidím, je to jiná kancelář. Navíc advokátní kancelář vyřizuje smlouvy se zaměstnanci a podobně a Hlína nemá vliv na chod podniku,“vysvětluje svůj postoj. Cílem bylo podle náměstkových slov dosáhnout toho, aby Hlína přišel o svůj vliv, což se podle něj podařilo.

Protesty v Hongkongu jsou laboratoří moderní revoluce

V Hongkongu už tři měsíce zuří protesty proti omezování svobod autonomního města. Demonstrace zásadně mění způsob, jakým se díváme na fungování a perspektivy protestních hnutí po celém světě.

…

Výše popsané obrazy evokující cyberpunkové dystopie nevypovídají jen o roli, kterou technologie hrají v medializaci hnutí. Ukazují také jejich využití pro samotný chod protestů i snahy o jejich potlačení. Léta přicházející varování akademiků a technologických expertů před nebezpečím všudypřítomných kamer, senzorů a jiných sledovacích technologií spousta lidí přehlížela, ale v ulicích Hongkongu se strach z orwellovského špehovacího monstra mění v tvrdou realitu. Demonstranti se snaží zakrývat si obličeje a laserovými paprsky blokovat chytré policejní kamery, místo snadno monitorovatelných karet Octopus (tamní multifunkční obdoba pražské Lítačky) využívají pro přesuny v MHD jednorázové jízdenky. Ukázalo se, že čipy v místních identifikačních průkazech mohou být sledovány nejrůznějšími čidly, a tak si protestující kromě prostředků proti slznému plynu rozdávají i pouzdra na telefony a peněženky obalená v elektronicky nepropustných fóliích.

Dosud asi nejvíce symbolický moment protestů nastal ve chvíli, kdy před několika dny demonstranti pokáceli nově instalovaný sloup pokrytý kamerami a dalšími čidly, jehož instalaci úřady obhajovaly snahou o monitoring dopravy či kvality ovzduší. Byla to scéna jako z Hunger Games, která dobře poukázala na to, že zdánlivě nevinné koncepty Smart Cities a dalších chytrých nesmyslů se snadno mohou proměnit v nástroj teroru autoritářského režimu, a lidé to dobře tuší. Debata o roli technologií v moderních protestních hnutích se v posledních letech neustále přelévá od naivního optimismu k varovné skepsi a zase zpět. Aktuální dění v Hongkongu ukazuje, že technologie jsou zkrátka nebezpečným nástrojem v rukou kohokoli, kdo je umí využít, a mohou se snadno stát jak prostředkem kontroly a potírání protestních hnutí, tak i skvělým pomocníkem pro jejich organizaci a ochranu.

Zásadní rozdíl mezi protesty z roku 2014 a 2019, a zároveň i jasný indikátor jejich vývoje, je změna systému jejich vedení. Před pěti lety mělo hnutí jasné vedoucí postavy i čitelnou organizační strukturu, což hongkongským úřadům i Pekingu značně usnadnilo jeho potlačení – nic vám nebrání ukončit protest pozatýkáním jeho lídrů, pokud je znáte. Protestující se ale poučili, aktuální akce nemají jasné vůdčí postavy a o dalším postupu a prioritách hnutí se rozhoduje v dynamických debatách a hlasováních na internetových fórech. Nikdo tak hnutí nemůže připravit o hlavu a nikdo také nemůže dát povel k jeho rozpuštění nebo uzavřít zákulisní dohodu s úřady. O okupaci terminálu hongkongského letiště, jedné z nejvýraznějších akcí posledních týdnů, se spontánně rozhodlo v online hlasování. A online hlasování také okupaci ukončilo a rozhodlo se v něm o omluvě za násilnosti, ke kterým při střetech na letišti došlo.

Reforma taktik nastala i v přístupu k fyzické okupaci prostoru ve městě. Protestující ustoupili od stanových táborů a principů Occupy, protože fixní okupaci určitého území policie vždy dříve nebo později rozežene, a hnutí tak ztratí svůj symbolický základ. Demonstranti si teď proto vzali za své kung-fu moudro hongkongského hrdiny Bruce Leeho o tom, že bojovník musí být jako voda, přesouvají se po městě a vyvolávají protesty tam, kde je to zrovna nejpříhodnější. Samozřejmě jim v tom napomáhá i specifická geografie Hongkongu coby jedné z nejhustěji osídlených světových metropolí, ale tak jako tak to ukazuje na výhodu této strategie.

…

Matouš Hrdina
28. srpna 2019
A2larm

11 Sep 2019 Lidové noviny ROMAN ŠITNER

Evropská miliarda na rychlý internet

Ministerstvo průmyslu chce splnit cíl EU, aby bylo kvalitní připojení na síť dostupné všem domácnostem
PRAHA I na nejzapadlejším místě by měl být dostupný vysokorychlostní internet, plánuje ministerstvo průmyslu. Chce tak splnit evropskou ambici, aby každá domácnost v Unii měla dobré připojení. Chystá proto další podporu.

„Chceme se stát chytrou zemí,“říká ministr průmyslu Karel Havlíček. Rychlý a dostupný internet je podle něj jedním z hlavních předpokladů.

Ministerstvo nyní vyhodnocuje žádosti o dotace na 40 projektů za 1,1 miliard korun pro firmy, které budou ochotné rychlé sítě vybudovat i tam, kde to nedává obchodní smysl. Tedy hlavně v odlehlých a málo osídlených oblastech. Připravená je i další miliarda, o kterou bude možné požádat na konci letošního roku. Jde plně o peníze z fondu Evropské unie.

Snaha nic nepokazit

Cílem je, aby se v každé z 22 tisíc územních jednotek v Česku mohla většina domácností připojit k internetu rychlostí vyšší než 30 megabitů za sekundu. Ministr Havlíček předpokládá, že v roce 2021 bude pokrytí chybět na zhruba třech tisících jednotek, tedy na každé sedmé.

Rok 2021 je důležitý mezník, protože ministerstvo může z evropských peněz dotovat internet jen tam, kde tři roky nikdo neprojeví zájem investovat na vlastní riziko. Omezením je i to, že podpora může jít pouze do míst, kde má možnost svižného internetového připojení méně než 40 procent domácností. Už ne ale tam, kde jde třeba o 41 procent.

Situaci s tříletou lhůtou pak může komplikovat i to, pokud někdo deklaruje, že místo pokryje sám bez dotací. Právě to způsobilo potíže v minulosti. Na řadu míst se poskytovatelé internetu Jak se Češi mohou připojit k rychlému internetu (data z konce roku 2017) chystali, a ministerstvo tak tyto oblasti považovalo za vyřešené. Z plánů ale sešlo. Podnikatelé tvrdili, že k internetu připojí dalších 5800 územních celků, nakonec šlo ale jen o necelou polovinu.

Ministerstvo s nimi chce jednat a zjistit, co selhalo. Důležité je to proto, aby měli úředníci přehled, kde jsou evropské peníze skutečně potřeba. Pokud chce někdo poskytovat internet bez dotací, nemůže ministerstvo dotovat jeho konkurenty.

Nové vlně tak bude předcházet hlavně dlouhé vyjednávání. Snahou je se spojit se starosty a lokálními poskytovateli připojení a konzultovat s nimi jejich vize a plány. Další měsíce má pak zabrat vypořádávání případných připomínek. Vypsání výzvy by tak mohlo proběhnout nejdříve na přelomu roku.

Když vše půjde podle plánu, mělo by být do konce roku 2023 celé Česko rychlým internetem pokryto. Plán je, aby ve všech statistických sídelních oblastech 44 měla většina lidí možnost se k němu připojit, ideálně u nejméně dvou různých poskytovatelů.

Může se ale stát, že 30 megabitů za sekundu již bude v té době málo. „Je docela možné, že v té době už budou zase vyšší požadavky, takže začneme tvořit novou mapu, která bude respektovat nebo reflektovat požadavky třeba na 100 megabitů za sekundu,“uvedl ministr.

Vysokorychlostní internet stát podporuje i jinak, využít lze například zvýhodněné finanční úvěry. A chystají se další formy pomoci. Zvažuje se například podpora optických sítí v obcích do pěti tisíc obyvatel.

Varování z minula

Před pěti lety ministerstvo na podporu rychlého internetu nachystalo 14 miliard korun. Projekt ale skončil fiaskem. Menší lokální poskytovatelé připojení, kteří hlavně na vesnicích dominují, nemohli podle pravidel žádost podat – právě proto, že byli příliš malí. Naopak velké firmy začaly své plány uzpůsobovat možnosti dotace čerpat. Nakonec o ně ale ztratily zájem. Odradily je složité povolování a vysoké náklady, stát dotoval jen polovinu. Nakonec se přihlásili jen tři zájemci a požádali o desítky milionů korun. Přidělené evropské miliardy tak zůstaly nevyužity. Podle náměstka ministra pro evropské fondy Mariana Piechy si ale trh nakonec do značné míry pomohl sám. Podle Havlíčka by nové dotace měly dávat smysl a neměly by být tak konfliktní jako ty dřívější.

Japonsko prý chce zachránit planetu, staví ale desítky uhelných elektráren

Japonsko je jedinou zemí G7, která stále staví nové uhelné elektrárny, a to i mimo své území. Mezi zeměmi G20 je aktivnější jen Čína.

…

Podle současných plánů to vypadá, že by v příštích letech jen v Japonsku měly vyrůst desítky uhelných elektráren o celkové kapacitě 15 gigawattů, což je zhruba sedminásobek dnešního výkonu Temelína. Jen velká elektrárna v Kóbe na jihu země bude po svém rozšíření vypouštět ročně dalších 8 miliónu tun oxidu uhličitého. To je přibližně o třetinu víc než největší český zdroj CO2, elektrárna Počerady. Jak se ale ukazuje, zahraniční projekty, do kterých Japonsko investuje, jsou na tom ještě mnohem hůř.

Od ledna 2013 do letošního května japonské veřejné finanční instituce – patří sem hlavně Japonská banka pro mezinárodní spolupráci (JBIC), Japonská exportní a investiční pojišťovna (NEXI) a Japonská agentura pro mezinárodní spolupráci (JICA) – vložily peníze do stavby sedmnácti nových uhelných elektráren ve Vietnamu, Indii, Indonésii, Bangladéši, Maroku a Chile. V některých případech se spojily s největšími domácími soukromými bankami. Přestože Japonsko má status jedné z nejbohatších zemí světa a disponuje technologiemi, které dokáží emise udržet v rámci relativně přísných domácích norem, nebrání mu to v zahraničí financovat projekty, které vypouští až třináctinásobek oxidů dusíku, třiatřicetinásobek oxidu siřičitého a čtyřicetinásobek prachových částic. „Je smutné vidět propast mezi příslibem Japonska vyvážet kvalitní infrastrukturu a realitou exportu nekvalitní uhelné technologie,“ shrnuje situaci Hanna Hakko z japonské pobočky Greenpeace.

Indie, Bangladéš a Vietnam patří už teď mezi země s nejznečištěnějším ovzduším na světě a zároveň v nich roste poptávka po elektřině. Investice do zastaralých technologií situaci ještě zhoršují a navíc těmto zemím do budoucna vytvářejí ekonomickou zátěž spojenou jednak s dosahováním závazků vyplývajících z Pařížské úmluvy, ale především s udržováním ovzduší alespoň ve snesitelném stavu. Podobnému efektu, byť v řádově nižší míře, se pravděpodobně nevyhnou ani země ležící v blízkosti japonských ostrovů. Emise z desítek elektráren, které tam v současnosti rostou, se na státních hranicích nezastaví a nejspíš budou znečišťovat ovzduší v Číně, Nepálu, Kambodži, Myanmaru nebo v Thajsku. Japonský institut pro obnovitelnou energii ve spolupráci s německou nevládní organizací Climate Analytics letos spočítal, že pokud bude Japonsko postupovat podle svých domácích i zahraničních plánů, překročí téměř trojnásobně své závazky vůči Pařížské dohodě.

…

Jan Šamánek
4. září 2019
A2larm

Netanjahu cílí ve volbách na ty nejpokleslejší pudy

V Izraeli vrcholí volební kampaň. Premiér Benjamin Netanjahu šokoval veřejnost, když voličům slíbil anexi části Západního břehu Jordánu.

…

Otevřené výzvy k anexi okupovaných palestinských území jsou důkazem toho, kam až se posunula izraelská politika. I dřívější vlády vystupovaly vůči Palestincům brutálně. Nebylo však zvykem, že by politici v rámci vnitropolitického klání slibovali zabírání cizího území, což je porušení mezinárodního práva a navíc i dohod z Osla. Území, o kterých mluví Netanjahu, tvoří celých 30 procent plochy Západního břehu, žije zde 65 tisíc Palestinců a 11 tisíc izraelských osadníků. Anexe by s největší pravděpodobností byla posledním hřebíkem do rakve dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Netanjahu dále prohlásil, že hodlá anektovat všechny stávající židovské osady na Západním břehu. Tuto anexi obhajuje tím, že se postará, aby ze Západního břehu nevzniklo další „pásmo Gazy“.

…

Prokop Singer
13. září 2019
A2larm