Dluhy jsou od toho, aby se odpouštěly
I poměrně kritický sociolog Daniel Prokop nepochybuje o tom, že „dluhy se musí platit.“ Kde se bere tato naše neotřesitelná víra?
…
Sociolog Daniel Prokop před pár týdny v rozhovoru pro iRozhlas prohlásil, že řešení masového zadlužení napříč společností, kdy „okolo 400 000 lidí v České republice je v mnohačetných a neřešitelných exekucích,“ je zpřístupnit oddlužení. A pokračoval, že „samozřejmě nejde dluhy jen tak odpustit a vytvářet tím precedens, že se můžete zadlužit a potom se to odpustí.“ Zejména v českém prostředí – které se vymyká v rámci Evropy – vznikla celá řada dluhů v právně velmi nestabilním a sociálně nerovném prostředí. Paradoxní je, že on a jemu podobní milovníci silného sociálního státu vědí, že tržní systém je postaven na třídní společnosti a jeho hlavním smyslem je vytvářet další nerovnosti – jinak by přece nevolali po sociálním státu, který má tyto nerovnosti opolštářkovat. Proč je ale nenapadne, že samotné principy tohoto systému, který dluhy vytváří, stojí za zpochybnění? Proč i intelektuální elity, které evidentně nahlížejí systém do jisté míry kriticky, stále chápou dluhy nejenom jako něco, „co nelze jen tak odpustit,“ ale navíc berou toto tvrzení s naprostou samozřejmostí?
…
Graeberova monografie Debt: The First 5000 Years se pro svědomitou rešerši, citlivé zasazování událostí do historických souvislostí i přístupný jazyk stala klíčovým textem ekonomické antropologie. Graeber mimo jiné zpochybňuje příběh z učebnic klasické ekonomie, dle kterého fungovala prvně barterová směna, z té pak vznikly peníze a poté rozvinutější společnosti vymyslely virtuální peníze a dluhy.
Tuto představu, kterou razil zakladatel ekonomie Adam Smith, tedy že peníze vznikly z barterového systému, nikdy nepodpořily žádné etnografické studie. Graeber v knize naopak na příkladech antického Říma, Řecka i dalších impérií ukazuje, že ražba a cirkulace mincí vznikla kvůli financování armád a ukotvuje termín „vojensko-mincovně-otrokářský-komplex“. Chod armád nutných pro dobytí nových území byl podle Graebera placen jednak z výběru daní na těchto územích, což zajistilo jejich zapojení do pro ně nevýhodných peněžních transakcí, a jednak získáním válečných zajatců zotročených k těžbě zlata a stříbra potřebných k výrobě mincí.
Západ sám sebe velmi rád prezentuje jako kolébku demokracie, ale zároveň i jako jejího vývozce nebo dokonce jejího ručitele. Přesto ale většina zemí globálního Jihu, které jsou dnes obrovským dlužníkem, byly v určité době dobyty, a tedy i rozkradeny nějakou evropskou zemí – možná i stejnou evropskou zemí, které nyní dluží. Například Madagaskar byl Francií dobyt roku 1895. Okupace se neobešla bez násilí, jen během povstání v roce 1947 bylo zabito přes půl milionu lidí. Madagaskar dodnes Francii dluží. A nejenom to, MMF i Světová banka dovolují refinancování půjček chudým zemím jen pokud splní požadavky ve formě ortodoxní hospodářské politiky volného trhu, se kterou místní občané nikdy nesouhlasili. Jaký je Západ vývozce demokracie, když donutí zámořské půdy založit národní státy, přijmout demokratické ústavy, a pak ještě trvá na tom, že ať už bude zvolen kdokoli, stejně nemá kontrolu nad politikou své země?
Politiky škrtů, ve kterých často přijde o financování zprvu zdravotnictví, školství a jiné marnotratnosti, dopadají nemilosrdně na každodennost místních. Tyto dopady na vztahy, pocity a živobytí komunit jsou podstatným tématem ekonomických antropoložek. Příkladem je etnografický výzkum kolem indické řeky Huglí Laury Bear popsaný v knize Navigating Austerity (2015). V té autorka dokazuje, že rozpočtové škrty dopadají nejen na chátrání veřejných infrastruktur nebo na kvalitu životního prostředí, ale ve výsledku jen dále rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými i uvnitř menších komunit, které jsou nuceny se s dopady politik navržených ve Washingtonu nebo Curychu, nějak vypořádat.
Přestože doprava na Huglí je dlouhodobě výdělečná, zisk je používán ke splácení dluhů a úředníci přístavu jsou i úplatky tlačeni do implementace škrtů. Rezivějící vybavení, zchátralé budovy, nefunkční stroje a hrozby propouštění jsou pak každodenní strastí dělníků, kteří na řece pracují. Kvůli těmto zhoršujícím se podmínkám pak mohou být dělníci nuceni si půjčovat, aby zajistili sobě a svým blízkým základní potřeby – a vznikají tak další dluhy.
…
Velký rozdíl je, když dluh naopak vznikne mezi rovnocennými, které již spolu mají vybudované nějaké pouto, například mezi kamarádkami. Kdybych půjčila své kamarádce, protože bych si to zkrátka mohla v tu chvíli finančně dovolit, nejen, že nebudu mít zájem nárokovat si úrok nebo jiné podmínky splácení, ale možná bude předání této částky dokonce formulováno jako dar. S tím, že je možné, že od ní v budoucnu budu očekávat nějakou protislužbu, pokud se dostanu do štychu.
Graeber v knize Debt rozlišuje mezi závazkem a dluhem. Zatímco dluh je kvantifikovatelný, převoditelný i směnitelný na finančních trzích, závazek je nevyčíslitelný, osobní a vychází vstříc potřebám, přáním a možnostem obou stran. Graeberova kniha je také plná příkladů z komunit napříč časy i kulturami, které ukazují, že „dluhy“ byly součástí každodenního života a sloužily k redistribuci předmětů, materiálů i jídla. Jelikož se však v těchto komunitách lidé znali navzájem, fungovala tato cirkulace na principu budoucí reciprocity a slibu, že blízká osoba naplní svůj závazek vůči ostatním, stejně jako očekává, že ostatní budou plnit svůj vůči ní.
Globální tržní systém nás však tak zaneprázdňuje námezdní prací, druhou směnou i konzumem, že zaručuje naši vzájemnou izolovanost. Aktivně nám tak zamezuje budovat si důvěrná pouta nutná k této redistribuci postavené na reciprocitě.
Peníze mají schopnost proměnit komplexní morálku ve věc neosobní aritmetiky – a tím pádem ospravedlnit věci, které by se jinak zdály pobuřující a obscénní. Všechny moderní národní státy jsou založeny na deficitních výdajích. Přestože finanční krize 2008 ukázala, že masový spotřebitelský dluh kapitalismus nezachrání, nedošlo od té doby k žádným významným změnám ve způsobu fungování tohoto systému.
…
Ela Plíhalová
23. března 2023
A2larm