Babiš jde na ruku Erdoğanovi, česká opozice mlčí. Premiér Andrej Babiš na půdě OSN podpořil plány tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana na tvorbu „nárazníkové zóny“ v severní Sýrii. Tím mimo jiné poškodí kurdskou samosprávu.
Český premiér ve svém projevu na půdě Valného shromáždění OSN 26. září skandálně podpořil návrh tureckého prezidenta a na přesun jednoho až dvou milionů uprchlíků do takzvané bezpečnostní zóny na severu Sýrie: „Ze Sýrie již odešlo 5,6 milionu lidí a 6,2 milionu žije mimo svůj původní domov. Myslím, že Evropa musí najít společnou řeč s prezidentem Erdoğanem. (…) Jsem si plně vědom nedávných prohlášení tureckého prezidenta, že propustí milion syrských uprchlíků do Evropy, pokud v severní Sýrii nebude nárazníková zóna,“ upozornil Babiš na rizika bezpečnostní situace na východ od evropské hranice. „K jednacímu stolu mají kromě evropských zemí a Ankary zasednout i válkou vláčená Sýrie a ostatní aktéři v regionu. Babiš vznik bezpečnostní zóny v Sýrii, která by měla tamní situaci zklidnit, podporuje. Turecko chce do zóny přemístit až dva miliony uprchlíků, vybudovat zde domy a školy,“ napsal k tomu ve čtvrtek František Strnad v článku na iDnes.
…
Turecký prezident mnohokrát podfoukl spojence. Z přítele Západu, Izraele a „umírněného islámského demokrata“ se stal protizápadním a protiizraelským rétorem, koketujícím s Moskvou. Změnil dvakrát postoje i k samotnému syrskému prezidentovi Asadovi a k Saúdské Arábii a nyní rovněž k „syrským bratrům“. S ohledem na domácí, čím dál xenofobnější publikum chce vytlačit syrské uprchlíky do kurdských oblastí severní Sýrie. Neříká ovšem nahlas, že je tam vystaví nepřátelským reakcím okolí, které je bude vnímat jako kolonisty a okupanty. Lze také očekávat, že z jejich části by Ankara – výměnou za peníze, postavený dům, školu či silnici – vytvořila paramilitární jednotky, které by sloužily jejím zájmům. Podobné kolaborantské „vesnické gardy“ pomáhají na jihovýchodě Turecka zajistit převahu nad oddíly Kurdské strany pracujících (PKK).
…
Babišovi a jeho marketingovým poradcům tato perspektiva nejspíš nevadí, hlavní pro ně je, aby Syřané zamířili jinam než do Evropy, a co bude dál a kdo se s kým pomele, na tom nezáleží. Hlavně když to bude daleko od nás. Babišovo proerdoğanovské gesto na půdě OSN ale znamená především podraz vůči Rojavě – oficiálně Autonomní správě severní a východní Sýrie, protože Erdoğanova „bezpečnostní zóna“ by tuto sekulárně-muslimsko-křesťanskou, kurdsko-arabsko-asyrsko-turkmenskou enklávu připravila o nejcennější, přibližně pět set kilometrů široký pás pohraničního území s řadou měst.
Dodejme, že Rojava nemá nic proti návratu těch uprchlíků, kteří z ní pocházejí – i když podle ní v Turecku dnes setrvávají hlavně ti, kteří spolupracovali s Islámským státem nebo vystupovali nepřátelsky proti autonomní vládě. Rojava také podle různých údajů už teď hostí zhruba sto tisíc arabských utečenců z Asadova území v Sýrii, kteří se zpátky nehrnou. A dál udržuje na svém teritoriu zajatecké tábory pro tisíce členů Islámského státu a jejich rodiny, kteří se vzdali při závěrečných bojích. Zde se hodí podotknout, že oficiálně v tomto útvaru neexistuje trest smrti.
Kurdskoarabská autonomie si ale nepřeje dostávat na své území další rodiny džihádistů a odmítá Tureckem vnucenou změnu etnického složení. Je jasné, že nová „zóna“ by prakticky znamenala ovládnutí tohoto území Erdoğanovou armádou, Rojava by se smrskla na nehostinné pouštní území a z jihu by pak nejspíš na takto oslabený, života neschopný skelet zaútočil Asadův režim a „ukousl“ další část, případně ji rovnou celou dorazil. Celá syrská občanská válka by tak skončila obnovenou stabilizací tři autoritářských režimů – v Ankaře, Damašku a Teheránu.
Babišův postoj kompromituje Česko v očích severosyrských Kurdů a dělá z Prahy přihlouplého poskoka Ankary. Za pozornost stojí, že Petříčkovo ministerstvo zahraničních věcí se nezmohlo na sebemenší protest a tiše přešlapuje v rohu. Premiéra za jeho skandální projev nekritizoval ani jeho koaliční partner, ani žádná část opozice, což nejvíc zamrzí u Pirátů. U české pravice tomu lze rozumět. V duchu neúčinného, opožděného primitivního antikomunismu bývá jejím zvykem desetkrát denně napadat Babiše za jeho estébáctví a členství v KSČ, v pragmatickém pohledu na dnešní dovolenkové, pořád ještě z ekonomického hlediska zajímavé Turecko se s ním ale většina politického spektra shodne.
Nebo snad někdy někdo slyšel z Prahy jediné hlesnutí proti poslednímu sesazování zvolených starostů kurdských velkoměst, proti mnohaletým trestům rozdávaným za „urážky“ prezidenta na sociálních sítích, proti pokračujícímu věznění desítek tisíc lidí včetně zahraničních rukojmí? Navrhoval někdo z českých politiků na úrovni EU společné zbrojní a hospodářské embargo vůči Turecku, případně vyzval někdo alespoň k symbolickému bojkotu dovolených v této zemi? Inicioval někdo vznik výboru proti represím, který by měl na zřeteli osudy desítek tisíc lidí v kriminálech v Izmiru, Vanu a dalších oblastech? Napadlo někoho udělat v Praze sbližovací konferenci všech přijatelných složek turecké a kurdské opozice, která by nasměrovala nové Turecko blíže k EU? Samotná ČSSD nejspíš ani neví, že hlavní terče útlaku v Turecku – Lidové demokratická strana (HDP) a Republikánská lidová strana (CHP) – rovněž patří k evropským a světovým sociálnědemokratickým organizacím.
Každopádně se v roce třicátého výročí listopadu 89 Česká Republika na mezinárodní scéně profiluje jako chápající či pragmatický přítel autoritářských režimů v Budapešti, Varšavě, Moskvě, Pekingu, Damašku i Ankaře a nepřímo pomáhá dusit menšinové a ohrožené skupiny – doma i v zahraničí. Že to téměř svorně provádí kšeftař Babiš, jeho „levicoví“ koaliční partneři i pravicová opozice, je celkem pochopitelné. Bylo by ale na místě motivovat Piráty, aby ve věci Turecka vyložili karty na stůl.
Pavel Pečinka
28. září 2019
A2larm