Co s přišedšími
immigranty obecně?
Řešení je „ideově jednoduché“, ale vyžaduje úsilí a především politickou vůli: Bezplatné jazykové a kulturní kursy, popřípadě rekvalifikační kursy, a časné začleňování. V žádném případě nedovolit vytváření ghett. Při důsledné implementaci by nebyl problém vstřebat tisíce až desetitisíce přistěhovalců ročně.
Problém je samozřejmě ten, že ČR má ghetta i nyní, bez přistěhovalců, čímž se to dost komplikuje, neboť ghetta produkují positivní zpětnou vazbu.
Co se týče přišedších
uprchlíků, platí to, co výše, s jistými specifiky. Začleňovací kursy by měly běžet již v uprchlických koncentrácích. Ideální by bylo už tam vytvořit podmínky pro legální ekonomickou aktivitu. Azylové řízení by se nemělo zbytečně protahovat.
To jsou vnitřní záležitosti, které by ČR mohla v případě toho, co jí
bezprostředně hrozí (tj. nikoliv více než pár tisíc uprchlíků ročně), úplně bez problémů zvládat, kdyby chtěla.
Druhá, podstatně komplikovanější věc je, co dlouhodobě s
potenciálními uprchlíky / immigranty. To je věc ryze zahraničně-politická. Závažným problémem je, že Evropa nemá ucelenou strategii ve vztahu k problémovým oblastem, tj. k Africe a semitské části Asie, která by mířila k jejich stabilisaci.
Když se bude dát důstojně žít na Blízkém Východě a v Africe, nebudeme mít uprchlíky v Evropě. Zatím jsme svědky toho, že se evropské země účastnějí zbrklých her na vojáky a rozvracení těchto oblastí bez ohledu na následky – a odmítají za ně nést odpovědnost. To vše pod vlivem pochybných zájmových skupin, a pravděpodobně USA. Pro USA může být strategicky výhodné přispívat k destabilisaci těchto oblastí, pro Evropu v žádném případě, důvody jsou zjevné.
Evropa potřebuje dostatečně jasnou zahraničně-politicko-vojenskou doktrínu. Zatím to vypadá tak, že v případě nějakých konfliktů zbrkle pomáháme k jejich eskalaci, bombardujeme, posíláme zbraně různým pochybným ozbrojencům a doufáme, že se to nějak vyvrbí.
(Komu z vás se otevírá kudla v kapse při vyslovení jména Havel?)Správně bychom však na začátku měli zhodnotit, zda
- chceme odstranit existující režim a námi podporovaná revoltující skupina to vskutku myslí dobře a v souladu s našimi hodnotami, a zda má tedy eskalace vůbec nějaký potenciální přínos (popřípadě zda chceme zemi s plnou parádou okupovat),
- dané hnutí má skutečný potenciál odpovědně převzít moc a dobře vládnout,
- jsme ochotni provést vlastní pozemní invazi, pokud k dosažení cílů v krátké době nepostačí jiné metody,
- a máme jasný plán poválečné obnovy a rozvoje dané země.
Pakliže odpověď v jakémkoliv z uvedených bodů je „ne“, tak prostě eskalaci podporovat
nesmíme, a naopak v ní musíme ostatním geopolitickým hráčům bránit. Protože následky poneseme vzhledem k poloze my (Evropa), ne oni. Jak je možné, že proti jedné mocnosti za vyvolávání válečných konfliků uvalujeme sankce, a druhá, jež vyvolává války v mnohem větší míře, s námi vyje
bdnává bezprecedentní obchodní dohody?
(K zahraničně-politické strategii možná časem napíši nějaký promyšlenější canc do vlákna o zahraniční politice, nyní se v něm však rozjely hovnomety, tak chvilku počkám.)
Nápady na azylové úřady v zahraniční vypadají zajímavě v kontextu akutních problémů zajímavě, mohlo by to částečně řešit některé následky. Evropa se však musí zaměřit na příčiny. Když se nám podaří držet při zemi pravicově-populistické kokoty, současnou krizi zvládnem. Ale musíme umět strategicky nakládat s budoucností.
