Farmaceutické patenty

[Tomáš Beseda]

Dobrý den,

chci položit dva dotazy ohledně Farmaceutických patentů.

1) "Kdyby vláda místo toho vzala 20 % toho, co v současné době utrácí na lécích, a přidělila to přímo do farmaceutického výzkumu, přišlo by na výzkum více peněz než dnes. Pokud by byly výsledky bezplatně dostupné, farmaceutické společnosti by mohly vyrábět moderní léky, aniž by utrácely jakékoliv peníze na výzkum samy." - Toto mi přijde jako docela nebezpečná myšlenka, představme si, že financovat výzkum léku může jen stát. To znamená, že kdo chce vyvíjet léky musí požádat stát o grant, ten ho buď přidělí nebo ne... To znamená, že výzkumů na toto téma bude méně - nehledě na to, že muže vzniknout i situace že se zakázky budou přidělovat na základě známostí, zatímco jiná výzkumná centra nebudou mít šanci, protože soukromě je nebude moci nikdo sponzorovat?


2) "Pokud by byly výsledky bezplatně dostupné, farmaceutické společnosti by mohly vyrábět moderní léky, aniž by utrácely jakékoliv peníze na výzkum samy. Vládě samotné by pak zbylo platit pouze za samotné suroviny." Jinými slovy lidi by si zaplatili výzkum léků, který by pak firmy jako soukromé subjekty vyráběli za peníze lidí a následně ještě by si ty léky lidé kupovali byť za 30% dnešní ceny - Mě by jen zajímalo co by z toho měla ta firma? Jak by peníze stát získal zpátky, které vynaložil na výzkum - protože samozřejmě ne každý výzkum se povede? A kdo by platil za ten lék? Lidé, kteří si prostřednictvím státních peněz platí výzkum i výrobu (protože uvažujeme o státním rozpočtu jako o vlastnictví všech lidí daného státu)?

předem děkuji za odpovědi

[Tomáš Beseda]

Pardon, ještě jsem zapomněl dodat, že citované části jsem zkopíroval z vaší wikipedie: ZDE

[Jakub.Michalek]

1) "Kdyby vláda místo toho vzala 20 % toho, co v současné době utrácí na lécích, a přidělila to přímo do farmaceutického výzkumu, přišlo by na výzkum více peněz než dnes. Pokud by byly výsledky bezplatně dostupné, farmaceutické společnosti by mohly vyrábět moderní léky, aniž by utrácely jakékoliv peníze na výzkum samy." - Toto mi přijde jako docela nebezpečná myšlenka, představme si, že financovat výzkum léku může jen stát. To znamená, že kdo chce vyvíjet léky musí požádat stát o grant, ten ho buď přidělí nebo ne... To znamená, že výzkumů na toto téma bude méně - nehledě na to, že muže vzniknout i situace že se zakázky budou přidělovat na základě známostí, zatímco jiná výzkumná centra nebudou mít šanci, protože soukromě je nebude moci nikdo sponzorovat?

V textu, který přijala Pirátská strana ve Švédsku, nikde nestojí tvrzení, že by výzkum mohl financovat pouze stát, a taková teze nepatří ani do našeho programu. Text se věnuje porovnání nákladů státního rozpočtu na léky a dospívá k závěru, že omezení monopolů povede k snížení nákladů na rozpočet a lepší dostupnosti kvalitních léků. Firmy samozřejmě mají výzkum, do kterého investují, ale samotné výsledky si nepatentují, protože je to drahé, nákladné (je potřeba platit patentové právníky) a ve výsledku by případný patentový spor stejně prohrály s nějakou velkou korporací, která má desetitisíce patentů. Určitě není jen můj názor, že by stát měl motivovat firmy, aby do výzkumu investovaly, ale jiným způsobem, než monopolem na danou technologii. Existují i jiné způsoby motivace, které umožňují akumulovat kapitál pro výzkum (ať už fiskální nebo mikroekonomické) a chceme, aby jim dávaly zákony přednost před monopolem.

2) "Pokud by byly výsledky bezplatně dostupné, farmaceutické společnosti by mohly vyrábět moderní léky, aniž by utrácely jakékoliv peníze na výzkum samy. Vládě samotné by pak zbylo platit pouze za samotné suroviny." Jinými slovy lidi by si zaplatili výzkum léků, který by pak firmy jako soukromé subjekty vyráběli za peníze lidí a následně ještě by si ty léky lidé kupovali byť za 30% dnešní ceny - Mě by jen zajímalo co by z toho měla ta firma?

Text neobsahuje tvrzení, že by lidé platili 30 % ceny, jenom konstatuje, že zrušení prodejního monopolu na léky a jiné zdravotní pomůcky by snížilo výdaje na léky ze státního zdravotního pojištění na 30 %. Smyslem podnikání je generovat zisk, smyslem politiky je omezení externalit takové bezmezné motivace za ziskem. Firma, která vyrábí auta, si účtuje marži na každém autě a výše této marže je tlačena dolů konkurencí. Pokud je však trh přehnaně zasažen monopoly jako v případě léků (farmaceutické patenty na léky a politika monopolu na SÚKLu), marže je vysoká, zdroje nejsou efektivně alokovány a lidé přicházejí o užitek, který by měly z klasicky regulovaného volného trhu.

Jak by peníze stát získal zpátky, které vynaložil na výzkum - protože samozřejmě ne každý výzkum se povede? A kdo by platil za ten lék? Lidé, kteří si prostřednictvím státních peněz platí výzkum i výrobu (protože uvažujeme o státním rozpočtu jako o vlastnictví všech lidí daného státu)?

Pokud je výzkum seriózně zpracován, je hodnotná i informace o tom, že danou látku nelze použít v léčbě. Proto by bylo součástí zadávacího řízení i zhodnocení pravděpodobnosti, že výzkum pravděpodobně povede k přípravě nového léku nebo nové zdravotní pomůcky. Ideální pro tento výzkum jsou univerzity, vědecké ústavy a aplikovaná pracoviště. Za těchto okolností by bylo celkem nerozhodné, zda by jednotlivec platil při výdeji léků nějaký regulační poplatek či ne.

[Tomáš Beseda]

Děkuji za upřesnění, přesto ještě stále mi visí v hlavě otázka zcela prostá. Jak tedy zajistit to, aby peníze, které byly do výzkumu vloženy se vrátí těm státům, nebo těm firmám, které do toho peníze vložili? Já souhlasím s tím, že je špatné když je jedna firma, která vyrábí lék, a tak si může díky patentu ze zákona určovat cenu a ještě k tomu je chráněná. Mě jde jen o to, že by měl existovat systém návratnosti financí těm, kteří do něj investovali. Jestliže bychom u nás vyvinuli lék, který bychom si zaplatil z našich peněz (nebo nějaká firma). Následně by se uveřejnil postup výroby a další klinické závažnosti v článku jako klasická vědecká publikace. Pokud by pak firma tento lék mohla vyrábět, tak tady cítím nespravedlnost v tom, že jiné firmy by mohli mít zisk z toho, do čeho investoval někdo jiný. Takže buď by firmy, které vyrábějí tyto léky museli mít povinně stanovené procenta zisku, které musí vkládat do dalšího výzkumu. (aby nedocházelo k tomu, že budou existovat jen firmy, které vyrábí léky, ale neinvestují do výzkumu, takže nemají co ztratit) a nebo by se prostě zavedla lhůta, po kterou by lék vyráběla daná firma, která investovala do výzkumu (popř. by se zisk z tohoto léku rozdělil všem, kteří do výzkumu investovali). Jestli tedy nejsou i jiné návrhy o kterých nevím? Zmínil jste jisté mikroekonomické a fiskální motivace, které by umožňovali zisk z těchto investic - nejsem ekonom, takže můžete mi to přiblížit.

A ještě jedna věc. V případě, že by se tento systém zavedl pouze v Evropě, nevedlo by to k tomu, že firmy by začali investovat do výzkumu pouze v Americe, kde patenty platí? A jak by to bylo v případě léků, které by pocházeli ze zahraničí, nebo tam měli svůj patent? A tím pádem by se nemohla cena léků ještě zvýšit pokud by dokonce nastala situace, že se firmy přestěhují pouze do USA,nebo jiných zemí kde by stále platil patentový systém a budeme muset veškeré léky dovážet? Nehrozí tato situace?

opět předem děkuji za odpověď

[Jiri.Kaderavek]

Schválně jsem si počkal, co sem dá Jakub MIchálek, protože je v tomto zcela jistě kovanější než já. Já bych jen doplnil:

1) Předpokládám, že financování z veřejných prostředků by probíhalo zejména přes univerzity, akademii věd a jiné akademické instituce v úzké spolupráci s univerzitními nemocnicemi.
2) Veřejné prostředky vložené do výzkumu volně dostupných léčiv by přinesli výraznou úsporu v nákladech zdravotního systému (to k otázce, z čeho by se to zaplatilo).
3) V oblasti soukromé sféry lze stále tajit výrobní postup, registrovat obchodní značku atp. Navíc by změna paradigmatu vývoje léčiv přinesla výrazné zlevnění takového vývoje.

A ještě bych dodal, že jsme zcela jistě otevřeni diskusi s každým, kdo uzná, že současný systém je neudržitelný.
Možným výsledkem mohou být i různé kompromisní, případně kombinované modely. Diskusi by nicméně neměla výrazně ovlivňovat současná farmaceutická a patentová lobby, protože o jejich pohnutkách existují vážné pochyby.

EDIT: Chci tím říci, že pokud se skutečně ukáže, že kombinace veřejného výzkumu a privátního za podmínek malého nebo žádného zákonného monopolu na vyvinutý postup nestačí pokrýt potřeby společnosti, pak je nutné najít takové nástroje, které to zajistí bez vynucování monopolu. A takové nástroje existují. Např. daňové, nebo časová exkluzivita na hrazení takového léku z prostředků veřejného zdravotního pojištění atp. Musíme ale abstrahovat od optiky co je dobré pro firmy k optice, co je dobré pro občany, lidi, společnost. My jsme občané, firmy jsou prostředkem k uživení.

[Jana.Syrovatkova]

Nejsem odborník na farmacii, takže nemůžu moc říkat co a jak, jen co jsem teď nedávno našla.

V minulosti byla v podstatě všechny tzv. vzácné choroby neléčitelné. Obrat nastal v okamžiku, kdy USA slíbilo každému, kdo vyvine lék na vzácnou chorobu, monopol na výrobu léku pro příštích 5 let. Rázem se vývoj léků firmám začal vyplácet a alespoň na ty nejběžnější vzácné choroby se léky našly. (I tak ty léky stojí statisíce a často na ně prostě není.)

Co vím, že je neudržitelné je, že většina lidí by ráda byla zdravá, chtěli by, aby byl lék na jejich chorobu, ale věda je dost kupředu a zřejmě není úplně možné, aby všichni lidé dostali lék na vše - na některý výzkum nejsou peníze a některý stojí skutečně hodně. Kdo by rozhodoval, na kterou chorobu se lék hledat bude a na kterou ne? Teď to rozhodují farma firmy případně se dělají sbírky na vývin léku.

[Roman.Kucera]

Jana se dotkla úplného jádra problému. Lidi nikdy nebudou nesmrtelní a na něco každý zemřít musíme. Ale o tom, kdo přežije, musí rozhodnout vážnost nemoci, nikoliv pacientova peněženka.

[Jakub.Michalek]

Já vidím jádro problému jinde, a to v hledání nástrojů pro akumulaci kapitálu. Podrobně se tím zabývá Amelia Andersdotter.

Předně je třeba si uvědomit několik východisek:
1) Složení léku musí být vždy zveřejněno s ohledem na přezkoumatelnost zdravotní nezávadnosti léku (je neetické cpát do lidí látky, o jejichž složení člověk nemá ponětí). Analogicky by měl být zveřejněn postup přípravy tohoto léku.
2) Kapitál na vývoj NME (nové molekulární entity) se odhaduje na 1.8 miliardy dolarů. (zdroj) To má u nás minimum firem a státních institucí.
3) Finanční prostředky je vždy potřeba shromáždit před vývojem léku. Odtud vyplývá, že je třeba hledat nástroje akumulace kapitálu.
4) Vývoj léku má nějaké riziko, že se nepovede. Látka, u které je vysoké riziko, že se její výzkum nepovede k nalezení nového léku. Základní výzkum má obrovské riziko, proto se mu věnují prakticky veřejně financované instituce. Čím nižší riziko, tím menší nutnost státního subvencování. Celková míra subvencí je v korelaci s prioritou, kterou výzkumu společnost dává, nicméně do hry vstupují i jiné faktory (např. stát odmítá výzkum některých látek jako konopí, protože je považuje za zakázané drogy).
5) Vyvinutý lék musí být nákladně testován pro zaručení zdravotní nezávadnosti a ověření léčebného účinku.

Současný systém u středně rizikového výzkumu:
1) Akumulace kapitálu je motivována zákonným monopolem na výsledek výzkumu.
2) Zákonný monopol, který firma využívá k tomu, že cenu léku nastaví tak, aby maximalizovala ziskovost (další interference se zákony, SÚKLem a pojištěním) a zisk z něhož značně přesahuje náklady na jeho vývoj, částečně kryje neúspěšný vývoj jiných léků, reklamu a neefektivitu v produkci.
3) Po skončení monopolu (dnes 20 let) se cena léků sníží na přibližně 20 % monopolní ceny.
4) Pokud je pacient působením léku ve Spojených státech poškozen, má nárok na vysoké odškodnění. Pacient v České republice poškozený lékem nedostane žádné odškodnění nebo minimální.

Pokračování příště

[Jiri.Kaderavek]

Málo se zde zohledňuje destruktivní vliv dnešní farmacie na lékařství. Medicína na tomto vlivu založena léčí příznaky namísto příčin a existuje vážné podezření, že při rozhodování farmaceutických firem hraje byznys větší roli než pacientova potřeba být vyléčen. Tzn. že lék, který léčí příznaky a vyvolává vedlejší účinky spojené s potřebou užívání jiného léku je pro farmacii cennější, než lék léčící příčinu. Jinak řečeno, potřeba vývoje drahých léků je do značné míry podméněna tím, jak je systém nastaven. Jakmile parametry systému změníme k lepšímu, tedy směrem ke více zdravému, nikoliv více léčenému člověku, zjistíme, že spoustu z léků, které dnes tak nutně potřebujeme nejsou vůbec potřeba. Proto bych byl s NME a akumulací kapitálu opatrný, protože odvozuje od současného hypertrofovaného systému medicíny a farmacie.

EDIT: Je také dobré položit si otázku jaká je motivace účastníků zdravotního řetězce pacient - pojišťovna - nemocnice - farmaceutická firma?
Které články zajímá byznys, a které mají zájem na zdravém pacientovi? Zjistíme, že pojišťovny by měly být prvními spojenci pacientů a skutečně, pro pojišťovnu je hodnotnější zdravý poplatník než nemocný poplatník. Ten se naopak rentuje farmacii a nemocnicím. Takže kdo by měl mít zájem na hrazení výzkumu léčiv, které léčí příčiny, využívání přírodních metod, postupů a látek? Pojišťovna, nikoliv lékař a už vůbec ne farmaceutický koncern. Ergo kladívko, pojišťovny by se do značné míry měly podílet na výzkumu léčiv.

[Jakub.Michalek]

Já odlišuji dvě komponenty programu: zdravotnictví, které musí jasně vymezit cíle a prostředky léčby (přičemž je dominantě hrazen z veřejných rozpočtů), a výzkum (nikoliv nutně jen pro účely zdravotnictví), který model akumulace kapitálu potřebuje. V rámci obou je potřeba přístup změnit, v rámci prvního, jak píše Jirka a jak se to řeší jinde, v rámci druhého, jak to řešíme tady.